Neviditelná propast: Nerovnost v délce života mezi úspěšnými a neúspěšnými je větší, než si vědci mysleli

Nový výzkum ekonomů Clause Thustrupa Kreinera, Benjamina Ly Sereny a Paula Bingleyho však odhaluje, že naše dosavadní odhady o míře nerovnosti v délce života byly až příliš optimistické. Ve skutečnosti je tahle propast o 50 až 150 procent větší, než uváděly dosavadní studie – není jen otázkou několika let, ale desetiletí.

O čtvrtstoletí života méně

Proč se ekonomové a statistici dříve dopočítali menších rozdílů? Odpověď leží v metodologii. Většina studií zabývajících se nerovnostmi v délce života měří socioekonomický status pomocí jediného ukazatele – obvykle jde o vzdělání nebo příjem. Naše socioekonomické postavení je však ze své podstaty vícerozměrné – člověk může mít například vysoké vzdělání, ale nízký majetek, nebo vysoký příjem, ale povolání s nízkým společenským postavením. Když se tedy používá jeden jediný ukazatel, dochází ke statistickému zkreslení. Tento „šum“ způsobuje, že rozdíly mezi skupinami se zdají menší, než ve skutečnosti jsou. Důvod, proč je rozdíl výraznější, spočívá v tom, že jedinci na samém vrcholu a na samém dně délky dožití jsou obvykle ti, kteří jsou trvale zvýhodněni nebo znevýhodněni v několika dimenzích najednou.

Související

Dlouhověkost není jen pro bohaté. To hlavní má každý k dispozici zdarma

Autoři dánské studie proto přišli s revolučním přístupem: namísto sledování jednoho ukazatele zkombinovali více faktorů – dlouhodobý příjem, vzdělání, bohatství, povolání, a dokonce i výsledky inteligenčních testů. Ideálním místem pro tento typ výzkumu se ukázalo být Dánsko. Země disponuje mimořádně kvalitními databázemi, které umožňují sledovat celé kohorty obyvatelstva po dobu čtyř desetiletí. Vědci zkoumali dánské ročníky narozené v letech 1942–1944 od jejich 40. narozenin. A výsledky byly překvapivé. Když se namísto jednoduchého ročního příjmu použil „permanentní příjem“ (průměr za 10 let) a další socioekonomické ukazatele, rozdíl v očekávané délce života se dramaticky zvýšil.

Zatímco starší metody odhadovaly rozdíl v očekávané délce života mezi nejbohatšími a nejchudšími muži přibližně na 10 let, nová, přesnější metodika ukazuje, že jednotlivci na vrcholu socioekonomického žebříčku mohou očekávat, že budou žít téměř o 25 let déle než ti na jeho úplném dně.

Tyto výsledky jsou o to víc šokující, že Dánsko je zemí s velmi nízkou mírou celkové nerovnosti a bezplatným zdravotnictvím. Pokud se i v takovém rovnostářském prostředí ukážou propastné rozdíly, v zemích jako USA nebo Velká Británie bude situace pravděpodobně ještě mnohem dramatičtější.

Související

Stárnutí kolem padesátky zrychluje. Víme, jak jej alespoň trochu přibrzdit

Zajímavým zjištěním studie je i fakt, že tato nerovnost se v posledních desetiletích zvětšuje. Přestože medicína postupuje, nové technologie a léčebné postupy nejsou distribuovány rovnoměrně. Není to jen otázka přístupu k lékaři. Výše postavení lidé mají tendenci rychleji si osvojovat zdravější životní návyky, lépe se orientují v komplexních informacích o zdraví a mají větší psychickou kapacitu na dlouhodobé plánování. Naopak život v chudobě a sociální nejistotě vyvolává chronický stres, který urychluje biologické stárnutí. Nerovnost evidentně není jen v peněžence, ale zapisuje se přímo do našich buněk.

Do důchodu a umřít

Jak autoři upozorňují, výsledky jejich výzkumu mimo jiné znamenají, že každé zlepšení sociálního postavení má na délku života mnohem silnější vliv, než jsme předpokládali. Jejich zjištění navíc nejsou jen akademickým cvičením. Mají přímý a zásadní dopad na politiku, zejména na téma, které rezonuje v celé Evropě: zvyšování věku odchodu do důchodu.

Většina zemí dnes reaguje na stárnutí populace posouváním hranice důchodu. Argumentem mimo jiné je, že „všichni žijeme déle“. Studie však naznačuje, že toto „všichni“ je hluboce zavádějící. Pokud zvýšíme věk odchodu do důchodu plošně, neúměrně tím zasahujeme lidi s nízkým socioekonomickým statusem. Pro bohatého manažera, který má před sebou ještě 30 let života, je roční odklad odchodu do penze jen malou nepříjemností. Pro člověka z opačného konce spektra, kterému statisticky zbývá jen pár let života po šedesátce, to může znamenat, že si zasloužený odpočinek neužije vůbec.

Jak autoři výzkumu varují, ignorování tohoto „skrytého“ rozdílu v dlouhověkosti vede k systému, který je vnitřně nespravedlivý – chudší pracující v podstatě dotují důchody bohatším spoluobčanům, protože do systému přispívají stejně dlouho, ale čerpají z něj výrazně kratší dobu.