Foto: EBASCOL / Shutterstock.com

Ani ojetiny to nezachránily

Trh s auty z druhé ruky představoval protiváhu přeregulovaného hospodářství. Čím déle se čekalo na nová auta, tím výš stoupaly ceny vozů starších. V šedesátých a sedmdesátých letech jste za zánovní auto dali víc než za úplně nové. I v dalších letech hodnota klesala extrémně pomalu. Ojetých aut bylo stále málo, dovoz ze zahraničí neexistoval.
Toho uměli využít i obchodníci, kteří už tehdy připomínali Čtvrtníčkův autobazar Monte Carlo. Typickou vzpomínku na to má Patrik Scheithauer.
"Své první auto jsem sháněl před vánocemi 1989. Bylo pár týdnů po 17. listopadu, ale všechno fungovalo jako za soudruha. Měl jsem v hotovosti deset tisíc korun, což tehdy byly na ojetinu velmi slušné penize. V autobazaru Klenoty (státní podnik, tehdy nic jiného nebylo) jsem našel sice starou, ale zachovalou Simku 1501 z roku 1967.
Byla vystavená volně k dispozici, ale vždycky když jsem se na ní v kanceláři ptal, řekli mi, že je zadaná. Při poslední návštěvě jsem se zeptal, co mám udělat proto, aby mi vůz prodali. ´No vidíte, že jste na to konečně přišel´, povídá vedoucí bazaru a řekl si o "všimné" pět set korun. Tak jsem v lednu 1990 jezdil ve francouzském voze."