Automobilový průmysl je v Severní Koreji stejně izolovaný jako země samotná. Možná jste někdy slyšeli o již neexistující značce Pyonghwa Motors, která měla kdysi jako jediná povolení na výrobu aut v zemi. Z dovážených sad tak skládala třeba Fiaty nebo modely několika čínských značek. Známá je také záliba současného vládce země Kim Čong-una v luxusních autech, na některých oficiálních akcí bývá vídán v pancéřovaném Mercedesu třídy S.
Jenže běžný Severokorejec si vlastní auto sotva může dovolit, chudoba byla a je v zemi všudypřítomná, a tak největší vymožeností bývá jízdní kolo. Přesto má právě KLDR na svědomí "největší automobilovou loupež historie".
Odehrála se v 70. letech za vlády Kim Ir-sena, dědečka současného vůdce, a hlavní roli v ní hraje tisícovka švédských sedanů Volvo 144 GL. Auta se v KLDR ocitla díky stálým diplomatickým vztahům, které s totalitní zemí Švédsko navázalo v roce 1973.
Přispěl k tomu jednak tlak levicových politických skupin (Američany podporovanou Jižní Koreu uznalo Švédsko už v roce 1959), jednak ale i vize švédských firem a podnikatelů, kteří viděli v KLDR neobjevený obchodní potenciál. Země měla výrazné nerostné bohatství a funkcionáři zase příliš velké oči v otázce cen i objemu těžby.
"Po korejské válce byla ekonomika KLDR obnovena, země se stala funkčním průmyslovým státem, i když nadále velmi závislým na pomoci - tehdy se to nicméně nezdálo jako tak špatná sázka," vysvětloval ekonomickou situaci Severní Koreje před lety webu NPR tehdejší expert think-tanku Brookings Jonathan D. Pollack.
Švédské noviny Sundsvalls Tidning v jednom ze starších textů vzpomínají, že počátkem 70. let byla Severní Korea často líčená jako příští velký asijský trh. Snad téměř na úrovni Japonska. Není proto divu, že podniky začaly na švédskou vládu tlačit. Mezi nimi i Volvo.
Výsledkem snažení byly obchodní dohody na řadu výrobků, mezi nimi těžební techniky (ta měla získat slibované nerostné bohatství) nebo právě na sedany od Volva, v roce 1974 už notně výběhových. V metropoli Pchjongjangu se také uskutečnila přehlídka švédské techniky.
Volvo 144
Čtyřdveřový sedan s označením 144 představilo Volvo v srpnu 1966. Bylo to rovněž poprvé, co model švédské automobilky dostal jméno vytvořené pomocí tří čísel: 1 znamenala první sérii, 4 přítomnost čtyřválcového motoru a druhá 4 čtyřdveřovou karoserii. Proto také později odvozené kombi vyjíždělo pod názvem 145 a kupé pod názvem 142 .
Kromě nového značení přinesla 144 do nabídky Volva i hranaté tvary karoserie, kterými švédský výrobce proslul na několik dalších desetiletí. Pod kapotou se postupně vystřídaly benzinová osmnáctistovka a dvoulitr v několika výkonových verzích, vedle manuální převodovky měl 4,64 metru dlouhý sedan i třístupňový automat.
Do roku 1974 nakonec vzniklo 523 808 kusů hranatého sedanu, který také dostal kotoučové brzdy na všech kolech nebo bezpečnostní pásy pro obě přední sedadla.
Severokorejci samozřejmě auta a další techniku nedostali zadarmo jako projev dobré vůle. Švédská exportní kreditní agentura, přes níž Volvo transakci provedlo, za ně vystavila účet na 600 milionů švédských korun. Celá obchodní anabáze měla ještě jeden výsledek: po tak mohutných investicích vznikl tlak, aby Švédsko otevřelo v KLDR ambasádu. Stalo se tak v roce 1975, severský stát byl tehdy první západní zemí s ambasádou v Pchjongjangu.
Dokonce se Švédsko na dalších 26 let stalo jedinou západní zemí se stálým velvyslancem v KLDR, často také pomáhalo jiným státům. Prvním velvyslancem v zemi byl celoživotní diplomat Erik Cornell, který patřil i k propagátorům KLDR jako budoucího obchodního partnera.
Nicméně brzy po velkém obchodu mezi oběma zeměmi začalo být jasné, že Severní Korea nejen za volva nikdy nezaplatí. Dluh díky úrokům začal rychle růst, průmyslová síla asijské země naopak slábla. Bylo evidentní, že došlo k přecenění fasády postavené na hezkých číslech z těžby nerostných surovin.
Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že zaměstnanci ambasády KLDR ve Švédsku byli zapojení do rozsáhlého pašování alkoholu, cigaret a drog. Všechno proto, aby úřad udrželi vůbec při životě, protože z mateřské země se jim podpory kvůli chybějícím financím nedostávalo.
Byli to údajně sovětští diplomaté, kteří nakonec obchod označili slovy "největší automobilová loupež všech dob". Paradoxní je, že Volva 144 byla podle expertů součástí severokorejských silnic pravidelně ještě ve druhé dekádě 21. století. Často jako taxíky. Vzhledem k omezenému přístupu k originálním dílům i servisu jde o důkaz spolehlivosti švédského sedanu. Severokorejci v nich také často vozili zahraniční hosty.
Švédská exportní kreditní agentura také dodnes posílá do Severní Koreje dvakrát ročně upomínku s dluhem, který postupně narůstá. Jak Aktuálně.cz potvrdila mluvčí švédského ministerstva zahraničí, aktuálně se dluh i díky úrokům pohybuje kolem 2,8 miliardy švédských korun. To je v přepočtu asi 6,2 miliardy korun. Volvo nicméně finanční ztrátu, díky obchodu přes agenturu, neutrpělo.
I díky tomu je tak Švédsko mezi největšími severokorejskými věřiteli. Přesto v Pchjongjangu nadále funguje švédská ambasáda a politici severské země se aktivně zapojují do různých forem humanitární pomoci.
Nejsou to jediné historické dluhy, které vůči kapitalistickým zemím KLDR má. Německá Deutsche Welle v roce 2017 uvedla, že podobně jako Švédům nezaplatila ani Finům, od nichž koupila zařízení na výrobu papíru, Švýcarům zase dluží za hodinky Rolex.
