Vidět Libora Kucharského jinak než v pracovní kombinéze se snad ještě nikdy nikomu nepodařilo. I tentokrát jej zastihneme s hlavou zabořenou v motorovém prostoru naleštěné Škody 100, jak seřizuje karburátor. Stará škodovka bude hrát při zahajovacím ceremoniálu nové sezony důležitou roli, neboť letos je celý věnovaný vzpomínce na film Vesničko má středisková. Od natáčení slavné komedie Jiřího Menzela, které probíhalo nedaleko odsud, uplyne letos neuvěřitelných 40 let. "Kromě stovky máme samozřejmě i červenou stodvacítku, se kterou Rudolf Hrušínský na konci filmu projel zavřenými vraty. S auty objedeme původní filmová místa, ale nová vrata samozřejmě prorážet nebudeme," ujišťuje.
Kucharski se k provozování vlastního muzea dostal způsobem, který je možná povědomý každému, kdo někdy propadl kouzlu starých karoserií. Když si člověk nenechá ujít "jedinečnou příležitost" něco koupit, za pár let už nemusí přesně vědět, kolik aut vlastně má a kde všude je parkuje. V tomto okamžiku se však cesty nezřízeného shromažďovače letitých plechů a Libora Kucharského rozcházejí. Zatímco ten první je odloží někam do kopřiv v rohu zahrady, Kucharski pro ně otevře novou expozici.
Údržba tak rozsáhlého vozového parku ale rozhodně není jednoduchá. Majitel muzea rovnou přiznává, že bez vlastní autodílny by to vůbec nešlo. "Největší problém je starý benzin. Jakmile auto několik let stojí, už nejde nastartovat." K tomu se tu a tam stane, že prorezne nádrž. "Letos to postihlo Renault 20, a to byla z poloviny naplněná drahou Vervou 100, takže škoda byla o to větší," lituje Kucharski. Volba paliva bez biosložek je pro veterány, zvláště pro ty s malým ročním nájezdem, hodně důležitá. Benzin nebo nafta pak degradují pomaleji, stará těsnění a hadičky v motoru navíc současnou směs nemusí dobře snášet.
To už se blížíme k červené dacii pocházející z doby, kdy Nicolae Ceaușescu a jeho žena Elena byli ještě v plné síle. U rumunského Renaultu 12 se nedávno rozpadla vložka zámku dveří a je třeba ji vyměnit. "To jsou prkotiny," mávne rukou Kucharski a dává k dobru několik složitějších případů. "Tento týden jsme zrovna řešili Toyotu Coronu. Byl jsem s ní na technické prohlídce, kde mi řekli, že je potřeba vyměnit čepy. To nebude u auta z roku 1970 problém, myslel jsem si, ale nakonec jsem s tím strávil spoustu času," vypráví Kucharski.
Podle něj je velký problém vůbec najít firmu, která na tak stará auta vede katalog, aby se potřebný díl dal vyhledat podle čísla. "Někdy je to peklo. Loni jsme u jugoslávské zastavy a yuga, což jsou v základu Fiaty 128 a 127, řešili výměnu rozvodových řemenů. U zastavy to klaplo, ale u yuga nesouhlasil počet zubů, protože motor byl sice od Fiatu, ale nebyl úplně stejný."
Letos měli v muzeu podobný problém s Daewoo Racer: "Auto z roku 87, řeklo by se korejský Opel Kadett. Ale motor vlastní konstrukce, takže rozvodový řemen je jiný. A nesehnatelný, protože katalogy na tohle auto už nikdo nemá." V takovém případě podle Kucharského nezbývá nic jiného, než vyndat starý řemen, spočítat zuby a věřit, že se někde podaří objevit shodný.
Zatímco dohledatelnost dílů na evropská auta ze 70. a 80. let se prý v posledních letech jednoznačně zhoršila a navíc jsou i podstatně dražší, u těch původem ze Sovětského svazu je to úplná bída. "V Rusku jsou vozy ze sovětských časů dodnes populární, takže tam existuje i druhovýroba. Jenže od té doby, co tam válčí, jsem nikoho ani nezkoušel kontaktovat," tvrdí Kucharski.
Při pohledu na torza plastových rámečků, které zbyly z přístrojové desky Moskviče 402, je jasné, že by se mu tu a tam nějaký díl hodil. "Plasty obecně nebyly ještě v 70. letech bůhvíjak trvanlivé, praskaly přístrojové desky u mercedesů i u Tatry 613. Ale sovětské plasty, to je úplně jiná liga." U starých volh nebo moskvičů sice většinou nepraskají, zato ale křehnou a drolí se. Příkladem budiž bílý volant z Volhy GAZ-21 zvané "Carevna", který musel být u drtivé většiny aut nahrazen novodobou replikou.
Zdá se být téměř nemožné, že muzeum s jedním stálým zaměstnancem dokáže poskytnout stejnou péči všem vystaveným vozům. "Ve skutečnosti máme asi jen padesát aut, se kterými pravidelně jezdíme. O každém z nich si vedu záznamy, z jakého roku pochází benzin, kdy bylo naposledy v pohybu nebo jak je to s technickou kontrolou," vysvětluje Kucharski.
Bez údržby však nezůstávají ani vozy stojící dlouhá léta na jednom místě. Že se i v jejich případě člověk pořád učí, ukazuje sběratel na příkladu dvou vládních sedanů Audi A8 po Václavu Klausovi. "Na jednom z nich bylo potřeba vyměnit gumy. Říkal jsem si, že u stojícího auta je jedno, jaké jsou značky, a koupil čínské. Jenže se ukázalo, že i když v pláštích udržujeme správný tlak, byly za několik málo let od stání víc hranaté než kulaté," vzpomíná s tím, že původní pneumatiky u druhého vozu jsou i po dvaceti letech stále jako nové.
Nejstarší exempláře strnadického muzea pocházejí z konce 40. let minulého století. To je i doba, kdy začala vznikat auta, která Kucharského zajímají. "Když se mě lidé ptají, jakého veterána si mají pořídit, vždycky odpovím, že poválečného. Auta z období před druhou světovou válkou jsou pěkná, ale jezdit s nimi je obtížné."
Starat se o stovky aut je však dost možná ještě obtížnější. "Svou ženu mám pořád rád, chtěl bych s ní vyrazit jen tak ve dvou někam na dovolenou. Loni nám to nevyšlo, tak snad letos," plánuje Libor Kucharski a skepse v jeho tváři naznačuje, že jisté není vůbec nic.
