Stalo se určitým nepsaným pravidlem, že každý nový sovětský lídr dostal po nástupu do funkce vlastní luxusní limuzínu ZiS a později ZiL. Co na tom, že vůdci hlásající rovnost kynuli davům z aut, která si nikdo jiný nikdy nemohl dovolit, ba co víc, klidně za rohem přesedali do "nepřátelských" modelů luxusních kapitalistických značek. Jednoduše proto, že lépe odpovídaly jejich vkusu, moci a penězům.
Michail Gorbačov byl nadějí na změnu papalášských manýrů. Od března 1985 generální tajemník ústředního výboru komunistické strany se najednou nebál mluvit o nepříjemných věcech a především nastartoval řadu politických a ekonomických reforem známých jako glasnosť či perestrojka. Ne všem bylo jeho myšlení pochuti, ostatně ostře mířil i do vlastních řad zkostnatělé komunistické strany, dal lidem větší svobodu slova a dovedl Sovětský svaz až k jeho nevyhnutelnému rozpadu.
V podstatě zhmotněním Gorbačovova reformního přístupu se stalo i auto, které měl jako nový sovětský lídr dostat. ZiL 4102 představoval svěží vítr a měl nahradit zkostnatělý symbol minulosti v podobě typu 4104, vycházející ještě z řady 114 z druhé poloviny 60. let.
Údajně sám Michail Gorbačov dal vedení moskevské automobilky zelenou k vývoji auta, o němž se začalo mluvit už v roce 1982. To byla vycházející politická hvězda ještě řadovým členem politbyra. Model 4102 v jeho očích podle všeho představoval - minimálně v roce 1985 - snahu o "demokratičtější" vládní limuzínu. Dokonce mělo být auto dostupné i širší veřejnosti, čímž měl padnout dávný zákaz Nikity Chruščova na dodávání limuzín jen politickým špičkám.
Že se jedná o neotřelý přístup nemohlo být jasnější. ZiL 4102 totiž poprvé v historii automobilky neměl rámovou konstrukci, ale samonosnou karoserii. S 5,5 metry to byl sedan o půl metru delší než tehdejší volhy, pořád ale daleko méně okázalý než obhrouble pochromovaní předchůdci s mnohdy až obludnými rozměry.
Vnější design nesl inspiraci zahraničními modely 80. let. Ostatně vývojáři se ani nějak netajili tím, že si do Ruska nechali dovézt Rolls-Royce Silver Spirit. Dívali se ale i jinam, třeba na Volvo 760 nebo Cadillac Fleetwood. Také tam ten americko-britský styl trochu vidíte, že?
Jestliže Gorbačov dal v roce 1985 finální zelenou, o tři roky později se mohl posadit do hotového prototypu. Vznikly přitom hned dva kusy - černý a zlatý. Zaměstnanci automobilky ZiL začali černému sedanu říkat Miška a zlatému Raisa či Raika. To podle ruského politického páru číslo jedna tehdejší doby. Navíc právě Raisa Maksimovna často svého manžela doprovázela na oficiálních akcích, takže si vlastní auto určitě zasloužila.
Přispěla však nakonec prominentní jména, což bylo v rozporu s Gorbačovovou image, k tomu, že ZiL 4102 nikdy nezamířil do sériové výroby? To je otázka, kterou už asi nikdo nerozklíčuje. Faktem ale je, že po testovací jízdě v roce 1988 se Gorbačov rozhodl vystavit dalšímu vývoji a pozdější sériové výrobě nové limuzíny stopku. Především kvůli vysokým nákladům, které si stát v horšící se ekonomické situaci nemohl dovolit.
Nutno říct, že tento průběh je vlastně typickou ukázkou sovětského vývoje v 80. letech. Technici i designéři měli dostatek vizí na to, aby i v omezených podmínkách vytvořili auto, které za evropskou či japonskou konkurencí nezaostávalo minimálně tak moc jako tehdejší sériová produkce. Jenže peníze proinvestované ve vývoji stejně vyletěly komínem, protože produkční verze se taková auta nikdy nedočkala. Ptejte se třeba v Moskviči…
ZiL 4102 měl tedy relativně moderní design i konstrukci, navíc vsadil na bohatou výbavu zahrnující klimatizaci, rádio s kazetovým přehrávačem a dokonce i palubní počítač, který byl schopný s posádkou komunikovat ženským hlasem. Palubní deska byla obložená dřevem, čalounění z veluru a interiér byl pouze čtyřmístný: vpředu vedle řidiče seděl jeden strážce. V duchu starších sovětských limuzín mělo auto také klíčové komponenty zdvojené: palivový systém, zapalování či baterii.
Zajímavou inovací bylo kromě samonosné karoserie použití některých karosářských dílů z laminátu, mezi nimi střechy, nárazníků, kapoty nebo víka kufru. Všechna kola byla nezávisle zavěšená, ačkoliv kvůli nezkušenosti s novou konstrukcí karoserie do auta údajně pronikalo nepříjemné množství vibrací. Dalším vývojem by se ale jistě tento nedostatek vyladil.
Oba prototypy používaly pohonné ústrojí z předchozí 4104, to znamená benzinový osmiválec s výkonem 221 kW. Na zadní kola sílu přenášel archaický třístupňový automat, protože byla ale limuzína díky laminátovým karosářským dílům o půl tuny lehčí než ZiL 4104, dokázala na 100 km/h zrychlit za 10,5 vteřiny: o dvě vteřiny rychleji. Spotřeba ale byla stále mamutích 18 litrů na 100 km.
Černá limuzína byla ještě v 90. letech rozebrána, zlatá ale přežila do dnešních dnů. Jako memento toho, co mohlo být v časech, kdy Rusko ještě mělo naději na demokratizaci. Po rozpadu Sovětského svazu skončila i Gorbačovova éra a s ní určitý návrat k okázalosti a vzestupu oligarchizace. Boris Jelcin, první ruský prezident, si totiž do Kremlu nechal přivézt černý Mercedes. Německé auto se stalo na dlouhá desetiletí symbolem ruských prezidentů. Až do chvíle, než se představil Aurus Senat.
A ZiL? Ten se ještě v nových pořádcích snažil přežít s modelem 41047, což byla modernizace obstarožního základu. Marně, oficiálně poslední kus 41047 vznikl v roce 2003 a o deset let později ZiL zbankrotoval.
Ironií je, že model 4102 měl být jen jedním z několika aut chystané nabídky moskevské automobilky, jejíž výhled se v 80. letech díval až patnáct let dopředu. Souběžné s ním byl vyvíjen i menší model 4101, který měl modernější a více americký vnější design. Ten to ale dotáhl jen do detailně rozpracovaných skic, maket a hliněných modelů, a to včetně kabrioletu. 4102 měla rychlejší tempo vývoje. V plánu podle některých zdrojů byla i naopak větší šestimetrová verze 4102.
