Petr Zahradník, ekonom České spořitelny a poradce prezidenta Hospodářské komory

Foto: Česká spořitelna

Jak by vláda měla naložit s rekordním přebytkem? Má peníze použít spíše na úhradu státního dluhu, nebo je investovat do budoucího rozvoje země?

V současné době je i na úrovni EU v důsledku stále slabé investiční aktivity preferován přístup takzvané pozitivní fiskální pozice, který by měl napomoci rozhýbat investiční aktivitu, cílenou na strategicky významné investiční projekty. Nicméně rozřešení a zodpovězení otázky naložení s přebytkem je zcela zásadní.

Na jednu stranu lze říci, že použije-li se alespoň část přebytku na úmor státního dluhu, dojde ke splnění závazku, který si nynější vedení ministerstva financí již před třemi lety vytyčilo. Navíc tento krok by nám měl reputačně prospět. Ovšem současně platí, že Česká republika již nyní patří do skupiny relativně málo zadlužených zemí EU (s aktuální úrovní poměrně výrazně pod 40 procenty HDP) a urgentnost potřeby snižování dluhu u nás není tak vysoká jako ve většině jiných zemí EU.

Na straně druhé, při nynějších de facto nulových (či dokonce mírně záporných) nákladech financování rozhodně není špatné nasměrování veřejných výdajů na přímé financování či vytvoření stimulačního polštáře pro soukromé investice strategického charakteru. Pokud by se tyto investice opravdu uskutečnily, bylo by to možná dlouhodobě ještě příznivější rozhodnutí než úmor státního dluhu, neboť výše jejich fiskálního (nemluvě o reálném) benefitu by mohla být vyšší než částka splaceného dluhu.

Nicméně v onom termínu investice strategického charakteru je asi nyní klíčový problém. Jsou adekvátně připraveny? Nečelíme riziku, že pokud by byl přebytek ponechán k dispozici státu a nepoužit na úmor dluhu, nebyl by využit neproduktivně? Z tohoto důvodu bych se přimlouval za nalezení zdravé míry částky použité na úmor dluhu a té, která by sloužila zcela účelově na vybranou investiční aktivitu.
 
Jde o trend, který bude pokračovat i v příštích letech? Může teď český rozpočet končit v přebytku pravidelně?

Nemyslel bych si. Fiskální vývoj žádný dlouhodobě zřetelný trend příliš nemá. A poslední léta byla ještě navíc nestandardní v tom, že poměrně významná částka (přibližně 10 procent objemu veřejných financí) je determinována průběhem čerpání prostředků z EU – vývojem takzvané čisté pozice. V roce 2015 se jednalo o nekonečný vodopád těchto prostředků, v roce 2016 pak o významně nižší, přesto stále nadprůměrnou částku, rok 2017 bude s velkou pravděpodobností v tomto ohledu ještě skromnější.

Rok 2016 však daňově těžil z velmi úspěšného roku 2015, kdy klíčová část dodatečných daňových výnosů se projevila právě v průběhu minulého roku. Ekonomické zpomalení roku 2016 pak povede ke snížení daňových příjmů. Naopak v loňském roce započala opatření směřující ke zlepšení výběru daní, jež nepochybně nějaké nové zdroje přinesla.

I vzhledem k naznačeným parametrům se nedomnívám, že pravidelnost rozpočtových přebytků bychom měli zaručenu. Dokonce bych to ani nepovažoval za dobré a potřebné (dlouhodobý přebytek je svědectvím, že stát prostřednictvím daní odebírá poplatníkům více prostředků, než kolik je jim schopen v podobě veřejné služby poskytnout). Za úspěch bych považoval nastolení atmosféry a vnímání, že normální je mít vyrovnaný rozpočet a že každý deficit se projevuje v nárůstu dluhu, který někdo musí zaplatit.
 
Snižuje se díky přebytkovému rozpočtu celkový státní dluh Česka? A potřebujeme to teď vůbec?

Ano, snižuje se, a to jak absolutně (z definice; v případě konsolidovaných a transparentních veřejných financí rozpočtový přebytek účetně znamená redukci státního dluhu), tak zejména relativně (neboť roste HDP). Zvláště onen druhý ukazatel představuje významný indikátor rozpočtové a fiskální disciplíny a s jeho předpokládanou hodnotou okolo 36 až 37 procent se Česká republika řadí do evropské špičky.

Zda dojde i k reálnému snižování státního dluhu (nejen účetnímu), záleží na politickém rozhodnutí naložení s tímto přebytkem. Zda se to bude dít i dál, naznačila má předchozí odpověď: bylo by jistě žádoucí míru veřejného dluhu dále snížit (řekněme v dohledné perspektivě kamsi ke 30 procentům HDP), nicméně nyní to určitě není Achillova pata české ekonomiky a její urgentní potřeba.

Za daleko důležitější považuji trvalé a smysluplné oživení investiční aktivity. Její přínosy mohou dlouhodobě redukovat míru veřejného zadlužení díky růstu HDP podstatně více. Tedy pokud opětovně neupadneme do pokušení zahrávat si s rozpočtovými schodky k naplnění nějakých líbivých politických kroků.