V dešti kulek zachraňoval vojáky ve španělské i čínsko-japonské válce, na Kubě cvičil dobrovolníky proti Američanům a během Vítězného února v roce 1948 organizoval milice. Pro veřejnost ale zůstává lékař František Kriegel hlavně jediným komunistickým politikem, který odmítl v Moskvě uznat sovětskou invazi do ČSSR. "Dvacet let se o něm nesmělo mluvit," tvrdí autor jeho nové biografie Martin Groman.
Autor řady ikonických pražských staveb a kmotr českého brutalismu Karel Prager by 24. srpna oslavil sto let. Stojí za Novou scénou Národního divadla, sídlem Komerční banky na Smíchově a za prosklenými pavilony u Emauzského kláštera. Právě odtud v sobotu na jeho počest vyrazí běžci. Vydají se i kolem jeho nejvýznamnější realizace, bývalého Federálního shromáždění. Připomeňte si ji v galerii.
Zemřel muž, který vtiskl charakter pozdnímu československému komunismu. Jihočeský rodák Lubomír Štrougal se už před rokem 1968 sblížil se zastáncem tvrdé linie Gustávem Husákem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se přiklonil k jeho prosovětskému postoji a v letech 1970 až 1988 byl premiérem. Dlouholetý člen komunistických vlád byl po pádu režimu souzen za zneužití pravomocí.
Václav Malý působil vedle Václava Havla v klíčových okamžicích sametové revoluce. Stal se prvním mluvčím Občanského fóra a moderoval na podzim 1989 demonstrace na Letné nebo na Václavském náměstí. Celoživotním tématem obou mužů je obrana lidských práv. V rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří biskup Malý o tom, jaká byla Havlova duchovní stránka a jakých vlastností si na něm nejvíce cenil.
Jeho otec byl nadšeným komunistou a do KSČ vstoupil později i syn. Alexander Dubček nakonec po kariérním žebříčku vystoupal až na pozici prvního tajemníka strany, do které byl zvolen 5. ledna 1968. Stal se také ústřední postavou Pražského jara i sovětské invaze. Připomeňte si život politika, který je dnes uznávaný spíš na Slovensku než v Česku.
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
Tragický příběh více než 1300 československých osadníků, kteří ve druhé polovině 20. let minulého století odjeli hledat štěstí do sovětského Kyrgyzstánu, je možná aktuálnější, než by se zdálo. Ukazuje, co se může stát, pokud lidé přestanou kriticky myslet a propadnou ideologickému vidění světa.
Komunisté museli mezi roky 1970 a 1989 prokázat, že se dovedou ohnout až pod podrážky svých bot a prolhat ještě níž. Přesto dnes v mnoha klíčových funkcích ovládají demokratické Česko. Neměli bychom být už dál?
Rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa pálila komunistická milice, armáda i policie do demonstrantů. Režim na své občany poslal i tanky. Pět Čechů na ulici zemřelo, desítky lidí si odnesly zranění či doživotní zmrzačení. Aktuálně.cz přináší dosud nepopsané příběhy některých z nich. Dochovaly se v podobě svědectví zúčastněných v dobových vyšetřovacích spisech.
Na první pohled vypadal jako neškodný popleta, který se zapíše do historie nanejvýš zmatenými výroky. Ve skutečnosti ale patřil skoro deset let k nejmocnějším lidem v komunistickém Československu.
I když je svátek žen, který se už zhruba století slaví každoročně 8. března, starší než komunisté, byli to především oni, kdo jej dokázal silně propagandisticky využít. Na léta tak poznamenali jeho pověst a hesly o strážkyních míru a budovatelkách socialismu zamlžili jeho původ i smysl. Nahlédněte v naší galerii o pár desetiletí zpět a podívejte se, jakou podobu Mezinárodní den žen také míval.
S europoslancem Alexandrem Vondrou o boji proti Zeleným, sladkých jablkách, velkém skoku Mariána Čalfy a také o Václavu Havlovi.
Slovenský scenárista Karol Hlávka a chorvatský režisér Lordan Zafranović připravují celovečerní film o hlavní osobnosti pražského jara 1968 Alexandru Dubčekovi s názvem Lidská tvář. Zatím není jasné, kdo ztvární hlavní roli. Jako nejvyšší představitel Sovětského svazu Leonid Brežněv by se měl ve filmu objevit francouzský herec s ruským občanstvím Gérard Depardieu.
Na srpen 1968 můžeme být svým způsobem hrdí: proti mocnému nepříteli Češi a Slováci nesklonili hlavy. Sice beze zbraní, zdánlivě bez šancí, ale vzdorovali. A víme, že okupanti museli přehodnotit původní plány, když pochopili, že nebude snadné zemi ovládnout. Je dobře, že si tehdejší léto tolik připomínáme. Pozornost si ovšem zaslouží i to, které přišlo o rok později. I v srpnu roku 1969 zůstali na ulicích ležet mrtví, tentokrát ale mluvili stejným jazykem jako jejich (stále nepotrestaní!) vrazi. Přemýšlejme tedy přesně po půl století o tomto smutném datu.
Věra Čáslavská je se sedmi olympijskými zlatými medailemi nejúspěšnější českou sportovkyní všech dob. Odmítla však odvolat svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov a nikdy se nesmířila se sovětskou okupací v roce 1968, za normalizace ji vyloučili z veřejného života. Po pádu totality se do něj vrátila, ale znovu se stáhla po rodinné tragédii v roce 1993. Čáslavská by dnes oslavila 80. narozeniny.
Dubčekovská a pivní story jsou pro některé Slováky těžko zapomenutelné, pro ně je Zeman hrubián, který Šefčovičovi sotva nažene hlasy.
Do funkcionalistické vily v brněnských Černých Polích se podíval už mnohokrát. Poprvé do ní zavítal krátce po rozpadu Československa, o němž představitelé pozdějších samostatných států v budově vyjednávali. Nikdy ovšem neviděl, jak západ slunce zbarvuje její onyxovou stěnu do ohnivých tónů.
Zpěvačka Marika Gombitová chce přenechat své místo ve finálové desítce ankety Největší Slovák jiné osobnosti. Uvedla to na Facebooku s tím, že pro ni bylo její umístění překvapení. Já bych dal na první místo Rastislava Štefánika, výběrem lidí nejsem nadšen, ani překvapen, Slováci neznají dějiny, neuvědomují si Dubčekovo selhání, je pro ně hrdina, Husáka vnímají pozitivněji než v Česku, Slováci mají na normalizaci lepší vzpomínky, Tiso by anketu snad nevyhrál, říká Martin M. Šimečka, komentátor Denníku N. Dodává, že celá show je hodně trapná, formát je podle něj dělaný neprofesionálně. Dodáváme, že jsme rozhovor natáčeli ještě před vyjádřením Gombitové.
Sověti věděli, že USA v srpnu 1968 nic nepodniknou. To bylo při rozhodování o invazi klíčové, říká americký historik Kieran D. Williams.
Po roce 1968 nám nic nezbylo, v době normalizace jsme zapřeli vše, v co se tenkrát věřilo, po nástupu Husáka to byl sešup, ze dne na den. Tak, jako bylo jaro plné euforie, podzim byl děsně depresivní. Čekali jsme na gesto, ale Dubček nenašel odvahu a nepráskl dveřmi, bylo to podvolení, naši komunisté nesplnili svoji historickou úlohu a už se to nikdy nedalo napravit, říká Petr Pithart, bývalý premiér a signatář Charty 77. Dodávál, že o emigraci neuvažoval ani vteřinu, přestože měl v roce 1969 tu možnost, nesl prý za situaci doma kus odpovědnosti.
Na 21. srpen 1968 má Helena Šeflová, rodačka z Horní Řasnice na Liberecku, nesmazatelnou vzpomínku. Osudný den jim totiž jeden z ruských tanků, mířících do Liberce, projel domem, zbořil kuchyň a strhnul strop. "V kuchyni seděl otec a popíjel kávu. Jako zázrakem stačil vyběhnout. Tank přejel gauč, promáčkl televizi a hlaveň čouhala nad obrazovkou do zahrady," líčí dramatické chvíle dnes 69letá pamětnice.
Českoslovenští reformní komunisté se cítili být přáteli SSSR, říká historik a někdejší dlouholetý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma. I proto podle něj důvěřovali, že poklidné provedení reforem Sověty k invazi nepřiměje.
Československá reforma měla nadčasový smysl jako příklad toho, jak se společnost dokáže obnovit po těžké krizi.
Před padesáti lety vrcholilo v socialistickém Československu období uvolnění politických poměrů. Sice dál vládla komunistická strana a na hranicích stála železná opona - ale společnost v rámci možností začala svobodně dýchat. Československý "socialismus s lidskou tváří" ukončila vojenská invaze z 21. srpna 1968.
Autorem snímků je legendární český fotograf Vladimír Lammer, první obrazový redaktor v historii československé žurnalistiky.
Dějiny jsou složitější než projevy, které se tak pečlivě monitorují v Kremlu.
