Žili šťastně až navěky? Ve hrách pohádky končí cynicky i dospěle. A proto je milujeme

Pohádky fungují jako základní stavební kameny vyprávění. Jsou to destilované příběhy o cestě, zkoušce a proměně – tedy přesně o tom, co hry potřebují. Hráč vyráží z bezpečí, čelí překážkám, potkává pomocníky i nepřátele a na konci se vrací proměněný. Ať už jde o klasickou pohádku bratří Grimmů nebo moderní sci-fi variaci, archetypální struktura zůstává stejná a herní médium ji přirozeně přejímá.

Nejnovější díl Krotitelů bossů si můžete přehrát i ve své podcastové aplikaci:

Hry přitom málokdy pohádky adaptují doslova. Místo toho si berou jejich motivy a převracejí je naruby. Pinocchio se mění ve hře Lies of P v temnou steampunkovou akci, Alenka v horroru Alice: Madness Returns v brutální jízdu fantazií a v cynickém světě Zaklínače pohádkové bytosti zjišťují, že život není tak růžový, jak se může na první pohled zdát. Vývojáři chápou, že hráč zná původní příběh – a právě proto ho baví sledovat, jak se s očekáváním pracuje, jak se „šťastně až navěky“ rozpadá na morálně nejednoznačné volby, které mohou vyústit až v hořký konec.

Související

Kvíz: Doom, Mario nebo Princ z Persie. Vyznáte se v retro videohrách?

Důležitý je i emocionální rozměr. Pohádky v hrách nefungují jen jako kulisy, ale jako zkratka k pochopení světa. Když hráč narazí na motiv Popelky, Karkulky nebo Opičího krále, okamžitě tuší, jaké téma se bude řešit. Hra tak nemusí vše vysvětlovat – spoléhá na kulturní paměť hráče, což je mimořádně silný nástroj, který umožňuje vyprávět hlubší příběhy bez zbytečné expozice.

Právě proto jsou pohádky ve hrách tak životaschopné. Nejsou to jen dětské historky, ale univerzální jazyk vyprávění. A Vánoce jsou ideální chvílí si připomenout, že když ve hrách zachraňujeme svět, porážíme monstra nebo hledáme sami sebe, kráčíme po pěšině vyšlapané dávno před námi – někde mezi temným lesem, chaloupkou a zakletým hradem.