Česko má novou vládu, ale zatím bez jednoho ministra. Za jakých okolností může prezident kandidáta na vládní post odmítnout a jak se vůbec změnil politický svět v posledních dekádách? Zuzana Tvarůžková na tato témata ve Spotlightu Aktuálně.cz vyzpovídala Pavla Rychetského, právníka a bývalého předsedu Ústavního soudu.
Jak vnímáte rozkolísanost současného světa plného hrozeb, napětí, někdy i extrémů?
Skutečně žijeme v turbulentní době, jak řekl pan prezident. V době, kdy lidé ztrácejí jistoty a s úzkostí pohlížejí do budoucnosti. Úzkost má řadu příčin, tou dominantní je skutečnost, že poprvé od konce 2. světové války jsme svědky války nové, již rozpoutal agresivní putinovský režim proti sousední zemi. A to jsme si nemysleli, že se něco takového může opět stát. To je zásadní faktor současné lidské úzkosti a nejistoty.
Přitom jsme se vlastně my v České republice nikdy neměli tak dobře jako dnes. Máme za sebou úspěšná léta a já pevně věřím, že to základní hodnotové ukotvení většiny společnosti, které se odvíjí od okamžiku listopadové revoluce, nám snad ještě vydrží.
Česko má novou vládu, povede ji Andrej Babiš v sestavě ANO, Motoristé a SPD. Jak se na to těšíte?
Musím říct, že je to rarita, exotická situace.
V čem?
Opravdu jsem nečekal, že člověk, který byl veden jako agent Státní bezpečnosti a byl soudem usvědčen z několika lží, stane v čele vlády. Navíc ve spojení s tak pitoreskními subjekty, jako jsou Motoristé. Bude to zvláštní situace, přesto věřím, že se podaří zachovat ten základní systém občanské soudržnosti. Řeknu to natvrdo: vydrželi jsme mnoho věcí v minulém režimu, vydržíme to i dnes.
Volby rozhodly, že premiérem je člověk aktuálně obžalovaný z majetkové trestné činnosti, který získal 34 procent hlasů. Je to pro vás těžce vstřebatelný fakt, nebo to vnímáte jako jakýsi úpadek? Že dříve by možná politikům něco takového neprošlo?
Faktem je, že jsem nečekal takovou míru slepoty, kdy se převládajícím faktorem politické soutěže stanou demagogie, populismus, sliby nemožného. Na druhou stranu to není problém české společnosti, ale celé naší euroatlantické civilizace. Podívejte se, kdo vyhrál volby v Americe, tady není příliš velký rozdíl. Bohužel se musíme smířit s tím, že jde – neřekl bych o úpadek – ale o jakousi stagnaci, o návrat k hodnotám, které jsem doufal, že už jsou překonány. Dokonce se obávám, že jsme svědky obnovení bipolárního světa dvou velmocí, které si ten svět rozdělují na úkor evropských civilizačních kulturních hodnot. (...)
Evidentně existuje skupina voličů, která si připadá přehlížená. Možná mají pocit, že nikdo dostatečně neřeší jejich problémy. Jakou míru odpovědnosti za to mají ty tradiční, nepopulistické strany?
Myslím si, že velkou roli sehrála zvláštní sociální úzkost a fakt, že volby v naší zemi vyhrává venkov. Nejsem sociolog ani politolog, ale porovnejte, jak dopadly volby ve velkých městech, jako je Praha a Brno, a naproti tomu ve většině menších lokalit, kde ANO vysloveně dominovalo. Zdá se, že existuje nějaký nový společenský fenomén, nad kterým bychom se měli začít zamýšlet, kdy lidé žijící mimo velká města podléhají jakési bezradnosti, sociální úzkosti a nedůvěře k tomu, o čem se rozhoduje v Praze. (...) A to se projevilo ve volbách, kdy se tito lidé rozhodli nedat hlas tradiční politické scéně (...) a místo toho skočili na lep jisté míře populismu a slibů.
Ona i ta bývalá vláda ale čelila kritice – třeba kvůli školství nebo zdravotnictví –, že ministři těchto resortů nebyli dostatečně akční a nezvládali je plnohodnotně řídit a tak dále. Přesto si myslíte, že si hnutí ANO tu nálepku populismu zaslouží?
Nechci vyslovovat nějaké kategorické soudy, ale i tak si myslím, že vláda premiéra Fialy byla úspěšná, akorát že vůbec neuměla ten svůj úspěch prodat. Prostě podcenila potřebu public relation v ovlivňování veřejného mínění. Soustředila se podle mého soudu na velice poctivé cíle, snažila se vyvést tuto zemi z krizových situací a byla v tom úspěšná.
Zpátky k Andreji Babišovi. Je to člověk, který říká „jsem účelově stíhán“. Co říkáte tomu, že takto vysoce postavený politik hodnotí práci policie a soudů v podobném kontextu?
To je právě doklad úpadku, ve kterém se politická scéna nachází. Protože to, na co jsme mohli být dosud svým způsobem pyšní, že jsme udrželi základní hodnoty demokratického právního státu, kam nepochybně patří nezávislá justice a nezávislé sdělovací veřejnoprávní prostředky, tak to všechno je teď ohroženo, znehodnocováno. Svým způsobem je to nahrazeno něčím, čeho já se velmi obávám. Bezradný volič v této situaci hledá jakéhosi mesiáše, někoho, kdo za něj vyřeší jeho odpovědnost, jeho problémy. No a k tomu se nabízejí lidé jako právě Andrej Babiš. Prostě on všem všechno slíbil a já jsem zvědav, jak to dopadne. (...)
Teď tady máme ještě další novou situaci. Jeden ministr prozatím řídí resorty dva kvůli tomu, že dosud nebyl členem vlády jmenován Filip Turek. Jak z toho ven?
Že je po jistou dobu nějaké křeslo ministra ve vládě neobsazeno a že je řízením neobsazeného ministerstva pověřen další člen vlády, není nic neobvyklého. Není to nic, co by, abych tak řekl, hrozilo nějakou krizí, protože to, na co se můžeme spolehnout – a doufám, že nám to vydrží –, je kvalitní aparát na ministerstvech. Ministr přichází a odchází, ale aparát by měl naopak vydržet a hájit zásadní systémové hodnoty a principy, ke kterým byl povolán. Ministři jsou politici, kteří pokud chápou svou omezenou roli, se spoléhají právě na svůj odborný aparát. Já doufám, že přes všechny turbulentní změny, kterých jsme svědky, si ministerstva svou odbornou úroveň udrží.
Chcete říci, že nedojde k nějakým politickým čistkám?
Pevně doufám. Ministři přicházející zvenčí, nemají-li žádné zkušenosti, by si měli být vědomi toho, že bez aparátu by byli znemožněni, že odborníky na svých resortech nutně potřebují.
Mezi navrženými kandidáty nakonec Filip Turek chyběl. Kvůli zdravotním problémům se nesešel s prezidentem, ten ho tedy oficiálně ještě neodmítl, ale netají se tím, že si ministra Turka ve vládě nepřeje. Jak složitou má pozici prezident?
Velmi složitou. My máme systém, ve kterém je dominantní figurou předseda vlády. A ústava říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, ale také říká, že prezident je součástí výkonné moci. Jinými slovy, do značné míry činí prezidenta figurou závislou na tom, jak funguje výkonná moc.
(...) Prezident se stává silnou figurou jen v okamžiku vyhlášení výsledků voleb, kdy má možnost a povinnost jmenovat předsedu vlády. Přitom nemá žádné personální ani časové limity či omezení. On může jmenovat předsedou vlády i svou babičku, kdyby chtěl. Má dokonce dva pokusy.
Ovšem ten, koho jmenuje premiérem, musí pro svou vládu získat důvěru. Dá se tedy říci, že pro prezidenta by byl neúspěch, kdyby oba pokusy promarnil tím, že jmenuje někoho, kdo nedokáže získat potřebnou většinu ve sněmovně.
Právě proto, že podle našeho ústavního systému je prezident silnou osobou jen v okamžiku, než někoho jmenuje předsedou vlády, vznikl ústavou neupravený zvyk, že nejprve někoho jenom pověří jednáním o vládě. A v této fázi má prezident relativně široký prostor, aby s takovým pověřeným politikem projednal, jak bude vláda vypadat, kdo v ní zasedne.
Nemůže však uzavírat nějaké vynutitelné dohody, ale jen ty džentlmenské. V této fázi může říci: „Já tě jmenuji předsedou vlády, ale prosím tě, toho a toho v té vládě nepovažuji za přijatelného.“ A musí se spoléhat na to, že to, co v této fázi s budoucím premiérem dohodnou, bude dodrženo.
Jakmile někoho prezident jmenuje předsedou vlády, ztrácí ten prostor, který měl, a v podstatě musí každému návrhu na jmenování členů vlády vyhovět. Odmítnout může jen v krajním případě, kdyby byl navržen někdo nesvéprávný nebo ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin.
Ovšem v Turkově případě by měl mít prezident možnost ho odmítnout...
No, mohl by to zkusit. Kdyby designovaný premiér na něm (Turkovi) trval, tak by rozhodl Ústavní soud. Je to spor, který nemá zatím precedens, ještě nikdy jsme nebyli svědky takové situace. Nechci předjímat, jak by to dopadlo.
Jasně, ale nemyslíte si, že by bylo užitečné, aby jednou o něčem podobném rozhodla kompetenční žaloba?
Jsem si samozřejmě vědom toho, že soudy a speciálně Ústavní soud, který by zde byl povolán ke konečnému rozhodnutí, by se měly přece jen snažit držet vzdáleně od politiky a nezasahovat do ní. Jinými slovy, jenom v krajní situaci, kdy ten spor není možné řešit politickými prostředky, dialogem, jednáním, se přenese odpovědnost rozhodnutí na soudy, konkrétně tedy na Ústavní soud.
Nepřipadlo by vám to tedy úplně šťastné?
Víte, politici mají tendenci některá nepříjemná rozhodnutí přenášet na soudní moc, ať to rozhodne někdo jiný. Soudní moc se tomu nemůže ubránit, přitom si je vědoma toho, že by neměla suplovat zásadní politická rozhodnutí, že jí to nepřísluší. (...)
Znamená to tedy podle vás, že prezident může vést politicky taktický boj, ale zároveň pokud přijde oficiální návrh na jmenování Filipa Turka do vlády, tak by ho jmenovat musel nebo měl...
Já si především myslím, že si měl před tím, než jmenoval Andreje Babiše premiérem, dát jako podmínku, že Filip Turek ve vládě nebude. A já předpokládám, že v ní skutečně nebude. Že Babiš, ať si o něm myslíme cokoliv, do konfliktu s hlavou státu nepůjde. A jsem přesvědčen, že mu, abych to tak řekl, nestojí za to, aby kvůli Motoristům a nějakému panu Turkovi, jehož pověst je skutečně otřesná, riskoval své osobní nastavení a vládu, která by mohla být nejen u nás, ale i v širším světě vnímána dost komicky.
Jak ale vnímáte postoj druhé strany, třeba právě zastánců Motoristů, kteří říkají: „My jsme součástí vlády, máme právo navrhnout si ministra jakého chceme a vy to respektujte.“ Zkrátka mohou mít dojem, že odmítáním Filipa Turka je pošlapáváno jejich demokratické právo.
Volební výsledek Motoristů nebyl nijak slavný a ani drtivé vítězství ANO nestačilo na zisk většiny ve sněmovně. Takže mu nezbylo nic jiného než se spojit s tak exotickými subjekty, jako jsou Motoristé, nebo dokonce Strana přímé demokracie. Hnutí ANO zkrátka nezbyli žádní jiní spojenci než ti velmi exotičtí, kteří snižují pověst budoucí vlády jako takové.
Mimochodem, ten váš termín exotičtí, pitoreskní, co si pod ním představujete? Proč právě takto nazýváte SPD nebo Motoristy?
Oba jsou to doslova, nechci říct extremistické, ale okrajové, velmi atypické politické subjekty, které nemají historickou tradici ani ukotvení ve společnosti. Co je za politický subjekt Motoristé? To jsou lidé, kteří rádi jezdí autem? Kdo jsou jejich voliči? No a Strana přímé demokracie, to je u nás už sice zakotvený politický subjekt, který se ale neustále ohání něčím, co má v historii velmi špatnou tradici, tedy systémem referend.
Historik by upozornil na to, že pozor – cesta Adolfa Hitlera k moci v Německu byla cestou opakovaných referend. Přeceňovat tzv. přímou demokracii není moudré. Žijeme v prostoru zastupitelské demokracie, kde jsou karty jasně rozdány a ve které nás zastupují ti, které si volíme. A jsem přesvědčen, že parlamentní demokracie je, jak řekl Winston Churchill, ze všech špatných forem vlády stále tou nejlepší. (...)
Mimochodem, jak na druhé straně vnímáte protesty mladých aktivistů? Teď jsme to viděli na ministerstvu životního prostředí. Je to nějaký nepřípustný aktivismus, nebo je to právě součást demokracie?
To je součást demokracie. S radostí jsem přivítal, že alespoň část mladé generace je ochotna se angažovat v politice. Protože to, co pro ně bylo léta typické, byl vlastně pocit, že politika je něco, čeho se štítíme, co nás nezajímá, co ať si dělají ti staří nebo ti politici. A to je velice špatné, to je tragédie pro každou společnost. A že se část mladé populace angažuje, a dokonce za hodnoty, o které nám skutečně jde, mě velice potěšilo.
S rizikem toho, že se třeba dopouští přestupku, jak koneckonců policie konstatovala právě v případě protestu na ministerstvu životního prostředí...
To je, myslím, naprosto v pořádku.
Na co by se podle vás politici obecně měli ve společenských otázkách zaměřit? Co podle vás podceňují?
To má dvě roviny. První je mezinárodní odpovědnost. Prostě si mají uvědomit, že musíme být pevnou, poctivou a solidární součástí společenství národů, které představuje jak Evropská unie, tak Severoatlantická aliance. To je podle mě nesmírně důležité. A nemělo by to být žádným způsobem zpochybňováno zejména dnes, kdy byla rozpoutaná ta barbarská válka se strany Putinova Ruska.
No a druhá dimenze je ta vnitropolitická. A tady si myslím – říkám to nerad –, že ačkoliv žijeme v relativním blahobytu, tak je povinností politiků nezapomínat na ty, kteří jsou zcela bezbranní na pokraji nouze. Prostě nesmí nechat větší část nebo vlastně žádnou část společnosti propadnout se do chudoby. A to je odpovědnost, která je sice velice důležitá, ale není vůbec populární. Vláda, která by podcenila a nechápala tuto povinnost, je vláda, která není hodná úcty...
Sdílet
