Ostře vedené byly už volby v roce 1990. Na jedné straně stálo zosobnění nové budoucnosti, široce rozkročené Občanské fórum, které velice usilovalo o nadpoloviční většinu. Konkurentem pro něj byly i ostatní strany - třeba lidovci -, i když i ony se hlásily k trhu, demokracii a vstupu do Evropy. Natož komunisté, nabízející jen reformovaný socialismus.
Podobně vyhrocená situace byla v roce 1992, kdy zabodovala pravicová ODS v čele s lídrem už probíhajících tržních reforem Václavem Klausem. Poražen byl naopak levostředový a levicový tábor, do něhož patřili komunisté, sociální demokraté a několik menších uskupení.
Ti všichni usilovali o zpomalení reformních kroků a zachování větší role státu v ekonomice. Dělítkem byly i rozdílné představy o další existenci erodujícího Československa. Pravice se rychle sžívala s ideou české samostatnosti, její protivníci ještě neopustili představu o konfederativním uspořádání a autonomní Moravě.
Do třetice v devadesátých letech politici mobilizovali v roce 1996, kdy se střetla posílená ČSSD Miloše Zemana s dosud suverénní ODS.
Na první pokus ještě sociální demokraté moc nezískali, o dva roky později už vládu sestavili. K velkému překvapení úporný politický boj tehdy skončil uzavřením opoziční smlouvy, tedy mocenského kartelu obou zmíněných stran. Šlo o první a poslední okamžik, kdy se v Česku hlavní političtí soupeři spojili.
Rozštěpení do dvou politických bloků, i díky využití amerických zkušeností s negativní kampaní, bylo jasně patrné v roce 2006. Tehdy Mirek Topolánek po volebním patu a až při sestavování vlády porazil Jiřího Paroubka. Jejich strany přitom vysály ostatní natolik důkladně, že politologové dokonce předvídali, že v Česku samovolně vzniká politický systém dvou stran známý z Ameriky.
Do dvou politických táborů se voliči rozřadili také s nástupem Andreje Babiše v roce 2013. Od té doby každé volby potvrzují, že rozdělení na babišovce a antibabišovce zůstává v platnosti. Nijak to nezměnila ani covidová epidemie, která teoreticky mohla staré spory zahladit.
Na něco takového teď není ani pomyšlení, tím spíše, že společnost je rozkolísaná v důsledku nejisté ekonomické situace a kvůli dopadům války na Ukrajině. Na rozštěpení nic nemění, že politických stran zůstává mnoho. Už několik let je dopředu jasné, do jakého bloku se každá zařadí. Doba, kdy se to alespoň u lidovců, nyní pevné součásti koalice Spolu, s jistotou říci nedalo, je pryč.
Prezidenti, kteří rozdělují
K polarizaci české společnosti přispěla i přímá volba prezidenta. Hned ta první veřejnost rozštěpila na starší a chudší "venkovské" přívržence Miloše Zeman a mladší a úspěšnější "městské" sympatizanty Karla Schwarzenberga. První si pohrával s těsnějšími vazbami na východní mocnosti, na Rusko a zejména Čínu, druhý byl naopak přesvědčený atlantista. Sociálně obdobně definované a navzájem nevraživé tábory se utkaly i při poslední volbě hlavy státu v roce 2023, kdy nad Babišem zvítězil Petr Pavel. Přímá volba přitom měla politiku kultivovat. Zákonodárci si od ní slibovali konec politického čachrování z dob, kdy prezidenta, naposledy Václava Klause, volili poslanci a senátoři.
Za připomenutí stojí, že domácí politika byla nesmiřitelná odedávna. Za první republiky, například po volbách v roce 1925, byly strany rozhádané natolik, že se nebyly schopné dohodnout na vládě, a prezident Tomáš Masaryk byl nucen na půl roku jmenovat úřednický kabinet. V řadách jeho poradců se zvažovala i změna ústavy a vytvoření osvícené prezidentské diktatury.
