Volby by neměly být jen soubojem fanouškovských táborů. A přesto po každém hlasování půlka společnosti slaví, půlka propadá frustraci. Jako by občanská odpovědnost končila u volební urny. Jenže demokracie není jen o tom, kdo vyhraje, ale i o tom, jak se dokážeme chovat po volbách. Politici přiživují vlastní bubliny a předhánějí se v ostré rétorice, zatímco důvěra ve stát, v instituce i v politiku samotnou se dál rozplývá. A lidé mají pocit, že nikdo neřeší to, co je opravdu trápí.
Přála bych si, aby se to změnilo. Aby nová vláda, ať už ji bude sestavovat kdokoli, pochopila, že jejím úkolem není jen spravovat stát, ale i pomáhat zacelovat hluboké příkopy ve společnosti. Neříkám, že to půjde snadno, ale chtěla bych vidět alespoň snahu. Protože jedna věc je vyhrát volby, druhá je vládnout celé zemi, včetně těch, kdo vás nevolili. A to se bohužel často zapomíná. Čím víc se politici opírají o podporu své "základny", tím míň ochoty mají vyslechnout kohokoliv jiného. Jenže země se nedá řídit jako uzavřená skupina na Facebooku.
Vize Česka
V seriálu Vize Česka představuje Aktuálně.cz pohled zajímavých veřejně činných osobností na to, jakou zemi by si přály a co by v Česku rády zlepšily nebo změnily.
Věřím, že spousta lidí touží po zklidnění. Po tom, aby nebyli každý den vystaveni atmosféře nedůvěry, agresivní rétorice a neustálému vytváření dojmu, že budoucnost je strašidelná a nejistá. Stabilita, předvídatelnost a důvěra ve stát jsou přitom klíčové předpoklady pro to, aby se lidem dobře žilo. Ať už plánujete investici do firmy, nebo do rodiny, potřebujete vědět, že se směřování země nebude dramaticky měnit každé čtyři roky. Když chybí základní jistota, utíkají peníze, lidé i chuť něco vytvářet. A právě proto je důležité, aby vláda uměla mluvit i s opozicí a hledala dohodu alespoň na klíčových tématech: bezpečnost, obrana, energetika nebo geopolitická orientace se plánují na desetiletí dopředu. A přesto se v každé předvolební kampani znovu a znovu politické strany předhání v tom, co všechno zruší, často i tehdy, když to samy před pár lety podpořily.
Tahle nestabilita ale nesouvisí jen s ekonomikou. Týká se i základních hodnot a toho, kam jako země patříme. Přála bych si, aby i po volbách bylo jasné, že Česká republika stojí pevně na straně svých spojenců, v rámci Evropské unie a NATO. Že ctíme své závazky, respektujeme mezinárodní dohody a že naše budoucnost leží ve spolupráci se západními demokraciemi, ne v nejistotě mezi mocnostmi. Patříme k právnímu státu, ke kultuře, která si cení pravdy, důstojnosti a faktů víc než dojmů a emocí. I ty nejlépe míněné reformy totiž selžou, pokud není důvěra v jejich smysl, spravedlnost a dlouhodobost.
Ráda bych, abychom se znovu naučili vnímat složitost světa jako něco, co neznamená slabost, ale výzvu. A totéž očekávali od politiků. Nedostupnost bydlení, klimatická změna, válka na Ukrajině, migrace: to nejsou věci, které vyřešíme jednou větou na billboardu. Jsou to reálné, těžké, drahé a často bolestivé problémy, které potřebují kompetentní vedení, trpělivost, odvahu říkat nepříjemné věci a schopnost hledat cestu mezi extrémy. Místo toho se ale příliš často spokojíme s politiky, kteří buď problém popřou, nebo nabídnou jednoduchá, líbivá řešení bez reálného základu. Válka neskončí tím, že budeme křičet, že chceme mír a že nechceme investovat do zbrojení. Stejně tak klimatická změna nezmizí tím, že ji budeme ignorovat. Vyhýbání se realitě možná krátkodobě uklidňuje, ale z dlouhodobého hlediska oslabuje společnost zevnitř.
A proto bych si přála, aby příští vláda - a my společně s ní - dokázala držet kurz rozumu i tam, kde je lákavější hrát na city. Aby odlišila popularitu od odpovědnosti. A aby měla odvahu neříkat jen to, co lidé chtějí slyšet, ale hlavně to, co potřebují slyšet, a nabídnout řešení, která se možná nebudou dobře prodávat, ale budou skutečně fungovat. Řešení, která míří k příčinám, ne k dočasnému zalepení problémů. Která vyžadují reformy, nejen další odklady.
A také bych ráda viděla návrat k určité základní slušnosti. Nečekám, že se z politiky stane čajový dýchánek. Ale to, že se ministři nebo poslanci vyjadřují vulgárně, útočí nejen na své politické oponenty, ale i na novináře, vědce nebo občany s jiným názorem, už není ani folklor. Je to nebezpečný precedens. A pokud se z něj stane norma, budeme se k běžné debatě jen těžko vracet.
Nečekám od voleb zázraky. Ale doufám, že přinesou vládu, která bude ochotná vnímat složitost světa bez zkratek a vést zemi s klidem, kompetencí a respektem. Důvěru lidí si nelze koupit ani vymluvit, dá se jen dlouhodobě budovat konkrétními kroky. Ať je Česko zemí, kde se v politice i ve společnosti nehledají nepřátelé, ale řešení. Kde je i v neshodách prostor pro respekt. A kde budoucnost není předmětem marketingu, ale společné odpovědnosti. A i když politika někdy zklame, silná občanská společnost může být tím, co nakonec podrží směr.
