Jak definovat nadané dítě?
My v Qiidovi se opíráme o Renzulliho třífaktorový model, který říká, že u nadaného jedince se prolínají tři oblasti. Za prvé nadprůměrné intelektové schopnosti, za druhé kreativita, a to nemyslím jen ve formě tvoření, ale i v přístupu k řešení situací. Za třetí je to pak angažovanost v úkolu, v podstatě urputnost a vnitřní motivace, která je u těchto dětí nevídaná. Mají často období naprosté fascinace nějakým fenoménem, kterému se věnují třeba půl roku naprosto intenzivně a do hloubky. Často to bývají dinosauři nebo třeba vesmír. Zažila jsem, kdy byly tyto děti posedlé dopravními značkami nebo historií starověkého Egypta.
To zní báječně, s tímhle intelektovým nadáním se ale také pojí i určité těžkosti, ne?
Je to tak. Často jsou tyto děti perfekcionisté lpící na tom, že vše musí být naprosto přesně, exaktně udělané či řečené. Když něco vybarvují, tak nesmí ani trochu přetáhnout, to neexistuje, pak se musí celý obrázek hned vyhodit. Nebo vám dám jiný příklad. Jeden chlapeček dostal ve škole obrázek žáby a měl odpovědět, jaké zvíře je na něm zobrazené. Mlčel a nedokázal nic říct. Když se ho maminka potom ptala, co se stalo, že přece ví, co je to za zvířátko, tak povídá: "Vím, že je to pralesnička, ale nejsem si jistý, jestli je celým jménem pralesnička modrá, nebo pralesnička azurová." Jindy zase mělo jedno děvčátko při zápisu do první třídy odpovědět, jakou barvu má jablíčko. Chuděra tam stála, mlčela a skoro slzela, a když ji učitelka uklidňovala, že to nevadí, že se to ve škole naučí, tak z ní vypadlo, že si nemůže vzpomenout, jak se ten odstín červené jmenuje. Pro mnohé tyto děti je také typický nerovnoměrný vývoj, kdy jsou intelektově napřed, ale motorické schopnosti či sociálně‑emoční dovednosti mohou "jen" odpovídat věku nebo klidně být nedostatečně rozvinuté. S intelektovým nadáním se však pojí i mnohé další potíže.
Kolik intelektově nadaných dětí v populaci máme?
Podle našich propočtů může v Česku být ve věkové kategorii tři až patnáct let až 220 tisíc intelektově nadaných dětí - takzvaných MiND dětí (z anglického Mentally‑Inteligent Neuro‑Divergent Child - pozn. red.). Podle posledních oficiálních čísel přitom máme diagnostikovaných jen něco kolem 4200 nadaných a mimořádně nadaných dětí. Ten rozdíl je tedy obrovský.
Miriam Janyšková
Vystudovala ekonomii na Masarykově univerzitě a management na The Nottingham Trent University. Odbornou kvalifikaci získala celoživotním vzděláváním, studiem pozitivní psychologie, výcvikem v sociálně-emoční inteligenci a specializovanými kurzy. V roce 2014 založila a dosud vede nadační fond Qiido, který pomáhá rodičům a učitelům v podpoře a rozvoji intelektově nadaných dětí.
Proč tyhle děti neodhalíme?
Často se stává, že nepřijdeme na intelektově nadané děti, které pochází ze sociálně znevýhodněného prostředí. Ono sice platí, že z nějakých 70 procent je intelektové nadání dáno geneticky a asi z 30 procent na něj má vliv prostředí, to ale v žádném případě neznamená, že dítě z nějaké sociálně znevýhodněné rodiny nemůže být intelektově nadané. Maminka možná dělá na pokladně v samoobsluze, ale třeba jen proto, že její intelektové nadání nebylo včas odhaleno a dále adekvátně podpořeno, a to právě z důvodu společenských předsudků. Méně odhalených intelektově nadaných dětí máme také mezi holčičkami. Jednoduše proto, že jsou sociálně zdatnější, chtějí více zapadnout do kolektivu než chlapci, a tak se prostě přizpůsobí. Radši budou poslouchat a začlení se, než aby byly rebelkami. A v neposlední řadě projevy chování MiND dětí, převážně chlapců, si okolí často zaměňuje za drzost, nevychovanost, ADHD, Aspergerův syndrom a nezamýšlí se nad příčinami, které jsou právě v "myšlení jinak". Nebo mohou mít poruchy učení a řeší se jen a výhradně ony, přičemž nikoho nenapadne, že dítě je intelektově nadané a s tímto potenciálem se vůbec nepracuje, a tak dítě zakrňuje.
Co bychom tedy měli dělat, abychom tyhle děti byli schopni více rozpoznat?
Intenzivnější osvětu. A také by bylo přínosné, kdyby děti už ve školkách nebo před nástupem do prvních tříd prošly plošným screeningem, který by pomohl odhalit jejich intelektový potenciál. Důležité je i to, abychom odstranili úzké hrdlo při diagnostice těchto dětí spočívající v tom, že školky a školy momentálně akceptují psychodiagnostiky pouze a výhradně ze státní pedagogicko‑psychologické poradny. Bylo by pro všechny zúčastněné strany užitečné, aby k tomu byli oprávněni i další dětští psychologové a speciální pedagogové.
Když už takové dítě najdeme, jak k němu přistupovat?
Rodiče často chtějí, aby jejich MiND dítě šlo do školy o rok dřív nebo třeba přeskočilo jeden ročník, případně chodilo třeba na výuku matematiky do vyšších ročníků. To vše lze, ale vždy je dobré myslet i na sociálně‑emoční dovednosti a vazby, které dítě v té škole má. Ne vždy ho děti ve vyšších ročnících starší o rok či dva mohou do kolektivu bezvýhradně přijmout a také jeho spolužáci jej pak mohou ze stávajícího kolektivu začít vyčleňovat, protože má něco jinak. Proto spíše doporučujeme, aby se těmto dětem obohacovalo, rozšiřovalo a prohlubovalo učivo v rámci příslušného ročníku a aby raději zůstaly v kolektivu své kmenové třídy. Mít takového žáka ve třídě každopádně nemusí být pro učitele nic snadného. Syn jedné kolegyně v šatně zapálil sáčky, protože měl nutkavou potřebu zjistit, jestli rychleji shoří papírový, nebo igelitový. Nebo se často chovají jako šašci třídy či odchází z vyučování na záchod, protože se nudí a chtějí dělat věci, které je zrovna baví. Proto je podstatné, aby byli učitelé správně vyškoleni, jak takové děti včas rozpoznat a uspokojit jejich specifické vzdělávací potřeby.
V čem dělají rodiče v přístupu k těmto dětem chybu?
Setkávám se s tím, že když zjistí, že MiND dítě mají, už ho vidí někde na Harvardově univerzitě. Primárně by ale měli myslet na to, aby jejich dítě bylo v tom, co dělá, šťastné. Znám jednoho mimořádně intelektově nadaného člověka, který pracuje na zemědělské farmě a je naprosto spokojený.
