Bylo krátce po šesté hodině ranní, když přesně před 35 lety - 8. března 1990 - do Škody 100 manželů Čukových z Nových Zámků na křižovatce narazil moskvič. Ruské auto jim nedalo přednost. Čukovi skončili v příkopě, devětapadesátiletou Julianu náraz katapultoval z místa spolujezdkyně, zraněním pak v nemocnici podlehla.
Viníkem tragického karambolu byl Islam Amerchanogl Gulijev, sedmadvacetiletý sovětský okupant. "Nebyl držitelem řidičského průkazu. Tvrdil ale, že má v řízení osobního automobilu praxi. Byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví," uvádí historikové Prokop Tomek a Ivo Pejčoch v publikaci Černá kniha sovětské okupace.
I tento případ skončil jako většina jiných tragédií způsobených sovětskými vojáky v Československu. Tedy nepotrestáním viníka. "V době vyšetřování byl demobilizován a vrátil se před skončením vyšetřování jako civilista do Sovětského svazu," píšou dále historikové.
Začalo to 26. února 1990
Juliana Čuková byla jednou z posledních československých obětí sovětských vojáků. Ti byli usazení celkově v 67 posádkách v Česku a šestnácti na Slovensku. Během téměř třiadvacetileté okupace měli podle pátrání Vojenského historického ústavu na svědomí 402 životů a mnoho dalších starých i mladých lidí zranili a zmrzačili.
"Převážná většina obětí střetu se sovětskými okupačními vojsky přišla o život v důsledku dopravních nehod," sesumíroval už dřív Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Případ Juliany Čukové se však přece jen vymyká - zahynula totiž už v situaci, kdy začínal odsun okupantů z Československa.
Mezivládní dohodu o odchodu sovětských okupantů z tehdejší Československé socialistické republiky podepsali v pondělí 26. února 1990 v Moskvě ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze. A odsun techniky začal ještě týž den. Jako první transport vyjel vlak z Frenštátu pod Radhoštěm.
Regionální noviny tehdy psaly: "Zadem, cestou vedoucí z kasáren přímo na železniční stanici, jezdily nejmodernější tanky - dvaasedmdesátky - už od časného rána. Kolem desáté dopoledne bylo na vagonech důkladně zajištěno prvních 21 'ocelových pevností', které tvoří podstatnou část prvního ešalonu, jenž se kolem 14. hodiny vydal přes Valašské Meziříčí k naší východní hranici."
Frenštát se tehdy okupantů, kteří tvořili téměř třetinu jeho obyvatel, zbavil velmi rychle. Všichni odjeli do konce března. "Chtěli dvanáct měsíců na odsun. Po čtvrtém dnu jednání jsem se velitele zeptal, jestli jeho pluk je po vyhlášení poplachu bojeschopný. S hrdostí mi řekl, že to nepotrvá ani 20 minut a pluk bude připraven. Tak vyhlaste poplach, povídám mu, a můžete odjet už zítra!" popisoval jednání se sovětským velením Dalibor Norský, tehdejší tajemník frenštátského městského národního výboru.
Poslední vlak - z Milovic - pak se sovětskou technikou vyjel 20. června 1991. Jak Prokop Tomek vypočítal na webu Vojenského historického ústavu, před pětatřiceti lety bylo nutné zajistit odsun celkem 73 500 sovětských okupantů, 57 tisíc jejich rodinných příslušníků a 35 tisíc kusů vojenské techniky.
"Použilo se k tomu 825 zvláštních ucelených vlaků o 20 265 železničních vozech. Dalších 11 088 vozů bylo přepraveno v dílčích transportech pravidelnými nákladními vlaky. Po silnicích se přesunulo 27 kolon o 1709 vozidlech. Leteckých transportů bylo patnáct," upřesnil Tomek.
Tím úplně posledním okupantem, který opustil území Československa, byl generál Eduard Vorobjov. Velitel tehdy už neexistující Střední skupiny sovětských vojsk odletěl 27. června 1991 z pražského letiště Kbely.
Co se týče obětí, jejich seznam se uzavřel 16. listopadu 1990 v Teplicích. Tam dvacetiletý vojín Andrej Igorovič Prisjažnikov nezvládl řízení náklaďáku, vjel s ním ve městě na chodník, kde zabil dvaasedmdesátiletého Josefa Vajdáka.
