„Posílali mi číšníky.“ Vojáci ze Slaného nasedli do „galaxie“ a vyrazili na Saddáma

„Já jsem nevěřil už ničemu, všechny tatrovky byly přezuté do totálně ojetých pneumatik. Ty by nám bouchly v poušti a byli bychom pro smích.“ Tak velitel Ján Valo vzpomíná na strasti, které přesně před 35 lety doprovázely odlet československých vojáků na první zahraniční misi po boku západních spojenců. Tedy do Perského zálivu osvobodit Kuvajt, který předtím obsadily jednotky Saddáma Husajna.

Ve čtvrtek 10. prosince 1990 bylo ve Slaném živo. Na desítky vojenských dobrovolníků, kteří se tam už několik týdnů připravovali na odlet do Perského zálivu, se dorazila podívat prezidentská návštěva.

„Václav Havel se dnes přijel do Slaného rozloučit s dobrovolníky Československé protichemické jednotky. Před jejich odletem do Saúdské Arábie se prezident zajímal o psychický stav, průběh výcviku a stav techniky,“ referovala ještě týž večer zpravodajská relace Československé televize.

„170 vojáků a důstojníků zítra odletí do oblasti Perského zálivu letouny typu Galaxie, přepravu zabezpečuje americké vojenské letectvo. Specialisté air force už několik dnů řídí přípravy této v historii naší armády ojedinělé akce,“ popisoval televizní redaktor.

Obří transportní stroje Lockheed C-5 Galaxy amerického letectva pak z pražského ruzyňského startovaly od 11. do 14. prosince. „Vyslání vojáků do Zálivu znamenalo ve své době přelom,“ popisuje Petr Janoušek, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu.

Do OSN chtěli už od 80. let

„Na konci 80. let se armáda rozvíjení expedičních schopností v podstatě nevěnovala, její úkoly v době členství ve Varšavské smlouvě byly odlišné. Najednou však měla nečekaný úkol: rychle připravit velké množství vojáků na působení v zahraničí,“ přibližuje Janoušek okolnosti přelomových událostí starých přesně 35 let.

Už v září 1990 přitom Václav Havel oznámil, že na osvobození Kuvajtu obsazeného iráckými jednotkami Saddáma Husajna se budou podílet také českoslovenští vojáci. Velitelem chemického praporu se stal Ján Valo. Ten už od poloviny 80. let na generálním štábu Československé lidové armády připravoval možnosti, jak ozbrojené síly zapojit do mírových operací pod hlavičkou OSN.

Na podzim 1990 pak musel sestavit první dobrovolnickou jednotku pro ostrou akci. „Jednotka vznikala poměrně rychle. Tvořili ji dobrovolníci, což znamenalo vojáci z povolání a vojáci základní služby, kteří byli převedení do takzvané další služby,“ objasňuje Janoušek.

„Musel jsem je vracet“

„Víte, co to znamená posbírat dobrovolníky? V té době jsme neměli takové zázemí jako teď, kdy je možné sáhnout do jednotky rychlého nasazení. Posílali mi číšníky a já nevím koho ještě. Musel jsem je vracet, než jsme to dali dohromady. Musel jsem z ničeho připravit jednotku do války,“ vzpomíná Valo v rozhovoru pro Vojenský historický ústav (VHÚ).

„Když bylo potřeba někoho někam převelet, tak se útvar zbavoval toho nejhoršího. Když bylo potřeba převelet nějakou techniku, tak samozřejmě tu úplně k ničemu. My jsme z toho museli dělat bojeschopnou jednotku. Já jsem tehdy měl naštěstí otevřené dveře k náčelníkovi generálního štábu a měl jsem jeho plnou moc k jednání s příslušnými veliteli, takže jsem zasahoval osobně,“ popisuje Valo dál realitu začátku 90. let, kdy ozbrojené síly vedl Slovák Anton Slimák.

„Když jsme si vybrali tatrovky, tak nám je v perfektním stavu připravili a přivezli do Slaného. Já jsem nevěřil už ničemu, všechny tatrovky byly přezuté do totálně ojetých pneumatik. Ty by nám bouchly v poušti a byli bychom pro smích. Tak jsem šel k náčelníkovi generálního štábu a on nařídil ze skladů jejich úplně nové obutí. Nakonec jsme přezuli všechny ty tatrovky,“ vysvětlil dále Valo, jak mu Slimák pomáhal.

„Zřejmě se to odpískalo“

Strategické transportní letouny ale neletěly z Prahy do Zálivu přímo. Přistávaly ve španělském Torrejónu, aby dotankovaly kerosin. To byla pro československé vojáky příležitost, jak během mezipřistání poprvé promluvit s novými kolegy ze zemí NATO na letišti.

„Na počátku do oblasti zamířilo 169 vojáků. Základním úkolem praporu bylo provádět pro saúdskoarabské síly chemický a radiační průzkum. Jednotka ale neodletěla do Saúdské Arábie jen s humanitárními úkoly, jejím cílem bylo podílet se na osvobození Kuvajtu, což mohlo znamenat i přímou účast na boji. Mezi první a náročné úkoly patřilo také vybudování základního tábora,“ přibližuje Petr Janoušek.

Husajnovy jednotky měly okupovaný Kuvajt opustit do 15. ledna 1991. Tak zněla rezoluce OSN. Jenže nestalo se a v Zálivu se rozjela ostrá bojová operace nazvaná Pouštní bouře. A do ní zasáhli i Čechoslováci.

„Na 15. ledna si vzpomínám velice dobře, protože jsem měl hlídku. Všude byl klid, jenom v dálce jezdily kolony aut, které směřovaly k hranici. To už si člověk začínal prostě pokládat otázky, když to vypukne, co se bude dít. Pak přišla půlnoc a 15. ledna se nic nedělo, 16. ledna jsme dokonce vyrazili ještě na nějaké nákupy a nic se nedělo. Tak jsme si říkali, že se to zřejmě odpískalo, což jsme kvitovali s ulehčením,“ vzpomíná v rozhovoru pro VHÚ Milan Pečiva, který byl jedním z řidičů praporu.

„No a pak přišel 17. leden, tuším, že to bylo tak čtyři hodiny nad ránem: vzdušný poplach a všechno se rázem spustilo. V té době jsme si uvědomili, že začala opravdu válka, které jsme se nechtěli dočkat,“ doplňuje.

„Byli jsme v prvním sledu“

Když potom v únoru po několika týdnech leteckého bombardování začala pozemní operace, Československá protichemická jednotka šla do akce. Spolu s ostatními vytlačovala Husajnovy jednotky a došla až do hlavního města Kuvajtu.

„My jsme tam šli s těmi brigádami, respektive brigády šly za námi. Ten chemicko-radiačně-biologický průzkum se prováděl před brigádami čili my jsme byli v prvním sledu pořád, ne jak se tady hovořilo v republice, že jsme byli někde v týlu. A přitom jsme nevěděli, co očekávat,“ vypráví pro archiv VHÚ náčelník štábu Vladimír Braun.

Českoslovenští vojáci pak v oblasti zůstávali až do jara 1990. Většina se jich do vlasti vrátila v květnu. Tedy pět měsíců po odletu. Historikové připomínají, že vojáci se vraceli do jiné armády, než ze které odjížděli, a pro řadu z nich tak bylo složité najít nové uplatnění.

„Uvítání bylo samozřejmě krásné, na to se vzpomíná dobře. Návrat do pracovní činnosti? Armáda se za těch devět měsíců změnila, protože probíhala reorganizace a redislokace, takže útvary se už jmenovaly jinak. Armáda se začala prudce zmenšovat,“ vzpomínal tehdejší řidič Milan Pečiva.

Syndrom války

Vyslání jednotky do Zálivu před 35 roky však nebylo jen velkou výzvou a potvrzením Československa, že chce opět patřit do svobodného světa, a je proto připraveno být aktivním hráčem.

Kromě jiného panovaly i velké obavy o to, jakými zbraněmi může Saddám Husajn na západní koalici zaútočit a kam až je schopný zajít.

„Hlavní nebezpečí spočívalo v tom, že vojáci, kteří se dobrovolně přihlásili, šli do války. Nikdo nemohl tušit, co se stane. V Zálivu potom působili v náročných klimatických podmínkách a často pod velký stresem. Obavy panovaly také ze škodlivin z hořících ropných vrtů v Kuvajtu,“ myslí si dnes Petr Janoušek.

Právě tyto faktory pak přinesly zdravotní následky a nemoci, které se nevyhnuly ani československým vojákům. Veteráni si domů přivezli takzvaný syndrom války v Perském zálivu. Ten se později projevil řadou vážných onemocnění, jako je třeba Parkinsonova nemoc, svalový třes, neustálá bolest hlavy či výpadky paměti.

První ostré bojové nasazení po pádu totality tak měly desítky příslušníků československé armády se vším všudy. To klišé „křest ohněm“ se pro ně doslovně zhmotnilo v naprosto konkrétních a děsivých konturách.