Materiál tak zpětně dodal důvody k zavedení nucené správy v listopadu 2005.
Dvacetistránková zpráva komise, kterou vedl bývalý ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi, je zároveň závazkem pro příští politické reprezentace, aby změnily neudržitelný stav, kdy se bez jakékoli veřejné kontroly utrácí každý rok přes sto miliard korun z pojistného.
Nezodpovědnost jako norma chování
VZP fungovala spolehlivě pouze v jednom. Během posledních deseti let průběžně vyráběla dluh, který loni v říjnu dosáhl 18 miliard. Bilanci zachraňovaly mimořádné dotace z konsolidační agentury, které do roku 2004 činily šest miliard, další tři miliardy dostala VZP loni v prosinci.
Od roku 2002 dluhy rostou rychleji, o částku 4 až 5 miliard ročně. Tento trend zřejmě trvá dosud. Letošní zvýšení dotací za státní pojištěnce o sedm miliard při nejlepším nárůst dluhů zastaví.
Infobox
Jak fungují zdravotní pojišťovny v Evropě
- Existuje minimální síť nemocnic, s ostatními pojišťovna může (a nemusí) uzavřít smlouvu.
- Hodnotí se kvalita poskytované péče a efektivita nákladů.
- Veřejnost kontroluje, jakým způsobem se rozdělují peníze z pojistného.
- Manažeři mají odpovědnost za hospodaření.
Jak funguje VZP
- Pojišťovna musí platit všem nemocnicím.
- Proběhly dva neúspěšné pokusy, jak hodnotit kvalitu péče a efektivitu nákladů.
- Veřejnost neměla přístup k údajům, jak se rozdělují peníze z pojistného.
- Manažeři nemají odpovědnost za hospodaření.
Poslanci se shodli, že viníkem dluhů jsou všichni, kdo se na provozu VZP podíleli, případně ho ovlivňovali zvenku. Všichni se snažili na systému profitovat a nikdo neměl dost odpovědnosti, aby se ho pokusil změnit.
Pouze první fáze
Systém pojišťoven nebyl podle zjištění komise nikdy nastaven tak, aby mohl bez problémů fungovat.
Po svém vzniku v roce 1993 začala VZP platit zdravotníky podle vykázaných výkonů. Měla to být první fáze reformy, která by zjistila, kolik lékařských výkonů je třeba. Nikdo však výsledky nehodnotil, a když nárůst výkonů v roce 1995 pojišťovny poprvé dramaticky zadlužil, sáhl ministr Jan Stráský k nouzovému opatření a stanovil zdravotníkům stropy, kolik smějí léčit.
Nouzový zásah nestačil a dluhy se prohlubovaly. Komise má k dispozici údaje o tom, jak peníze utíkaly. I když příjmy pojišťovny rostly ročně nejvíc o pět procent, výdaje za léky (za velké, především pražské nemocnice a za síť odborných ambulancí, která je proti zvyklostem v západní Evropě dvojnásobně hustá) se zvyšovaly o deset procent ročně.
Akta VZP však neobsahují dokumenty o tom, jestli vyšší výdaje zlepšovaly nabídku zdravotní péče. Analytické oddělení pojišťovny, které mělo efektivitu sledovat, bylo loni na podzim, nedlouho před vyhlášením nucené správy, zrušeno.
Bez plánu, bez pravidel a bez kontroly
Výčet viníků je působivý. Na jedné straně za dluhy mohou ministři a poslanci. Resorty zdravotnictví a financí nedokázaly peníze kontrolovat, ani neuměly připravit potřebné zákony. Situaci ještě komplikovali poslanci a vláda. Politici svévolně rozhodovali o investicích, a systém se tak zbytečně prodražoval.
Vedení VZP nekontrolovalo výdaje. "Smluvní politika byla založena na individuálním přístupu k jednotlivým poskytovatelům zdravotní péče, tento přístup se mnohdy jeví jako voluntaristický," stojí v Kubinyiho zprávě.
Manažeři pojišťovny zvyšovali bez jakýchkoli pravidel platby některým nemocnicím i ordinacím, na další se však nedostalo. "To mohlo způsobit nerovnost přístupu občanů ke zdravotní péči," varuje komise. Poslanci proto vyzvali nové manažery VZP, aby smlouvy důkladně prozkoumali a výsledky předložili veřejnosti.
"Největší podíl na vzniku dluhu má nepochybně neochota a neschopnost politické reprezentace stanovit jasná a transparentní pravidla," uzavírají poslanci svou stížnost.
Konec bezplatného zdravotnictví
Kubinyi předpokládá, že za špatné hospodaření nebude nikdo potrestán. Poslanci i ministři nesou nejvýš politickou odpovědnost, trestu se vyhnou i manažeři. Měli volnější smlouvy než státní úředníci a nebyli zavázáni využívat svěřené finance s péčí dobrého hospodáře.
Jako náhradu za potrestání viníků doporučují poslanci provést po čtrnáctiletém zkušebním provozu druhou fázi reformy zdravotnictví. Znamená to především napsat úplně nové zákony bez ohledu na to, jaké normy prosadil v posledních měsících ministr David Rath.
Nezbytným krokem je změna 31. článku ústavní Listiny lidských práv a svobod, kde stojí: "Občané mají právo na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči". Tato péče má být dostupná v každém zdravotnickém zařízení.
Paragraf zní sympaticky, přesto je "hlavou 22" zdravotnických zákonů. Každý má právo na bezplatnou péči, podle toho, jakou si vyžádá. Proto jsou správně utraceny všechny peníze, u kterých jde prokázat, že byly použity v souvislosti s nějakým léčením.
