Pavel Smutný: Národ bez symbolů je jako tvor bez kostry

Skutečná velikost každého národa se poměřuje tím, které jedince ze svého středu si vybírá za vzory hodné následování. A tím, jaké kvality a hodnoty tito jedinci reprezentují.

Tak odpovídám lidem, kteří se mě ve dnech kolem udílení Ceny Arnošta Lustiga ptali a ptají, zda mají podobná ocenění dnes, v záplavě mnoha dalších cen, ještě nějaký smysl.

Nezdravá skepse

My Češi a Moravané jsme po peripetiích moderní historie naší země zřejmě trochu nedůvěřiví k symbolům a okázalým gestům, k pomníkům a piedestalům, k hrdinům a ideálům. Je to ovšem obrovská chyba.

I proto se udělováním ceny výjimečným osobnostem, jež se zasloužily o rozvoj a obranu hodnot, jako jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, snažíme tuto sebedestruktivní národní skepsi zvrátit. Národ bez symbolů, idejí a hrdinů je jako tvor bez kostry – beztvará hmota, u níž není zřejmé, kde má hlavu a kterým směrem se vlastně pohybuje. Udílení každé podobné ceny je navíc příležitostí pro diskuze o tom, jaké jsou či mají být hodnoty, od nichž odvozujeme naši identitu.

Ostatně oba motivy, jak „hodnoty“, tak „identita“, se ve veřejném prostoru v poslední době objevují velice často. Kupodivu nejčastěji se jimi zaštiťují právě ti, kdo je svými slovy i činy současně zpochybňují či přímo pošlapávají.

A právě těmto lidem nejvíc nahrává absence pozitivních symbolů, vzorů a idejí či naše liknavost se s nimi jednoznačně identifikovat, přihlásit se k nim. Takové vakuum pak zaplňují, nebo spíš zaplevelují jiné symboly a ideje, které na skutečných hodnotách jen parazitují. Národní identitu zplošťují na utilitární hesla, jež lze shrnout do obligátního „bližší košile než kabát“: šibenice na veřejných shromážděních, svastiky na omítkách, nenávistné nápisy ve výlohách.

Národ, který vnímání sebe sama staví na negaci jiných, neznámých, cizích hodnot namísto toho, aby tyto hodnoty konfrontoval s těmi vlastními bez pocitu méněcennosti, či naopak nepatřičné nadřazenosti, by byl národem v defenzivě. Národem, jehož vývojová sinusoida nezadržitelně klesá.

Falešný lesk

Právě společenské rituály, jakými jsou státní i jiné ceremoniály, tradice a ocenění, jasně navenek vypovídají o tom, co považujeme za hodnoty, na nichž naše společnost stojí. Za jakési etické rodinné stříbro. Zároveň jimi implicitně dáváme rovněž najevo, které jevy jako součást našeho civilizačního dědictví zcela jistě nevnímáme.

Některé z nich se nám v posledních měsících připomínají velmi neodbytně. Nacionalismus převlečený za vlastenectví, nenávist a netolerance vydávající se za spravedlivé rozhořčení.

A neúcta k demokracii skrytá za voláním po rázných a rychlých činech. To vše se sice podobně jako stříbro může v mnohých očích líbivě lesknout. Pokud však jde o etické zásady, jsou to jen laciné napodobeniny.

Autor je prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory

¨————————