OBRAZEM: Žižkov mohl přijít o své kouzlo. Jeho asanaci zastavila až revoluce
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Pražský Žižkov platí za jednu z nejznámějších čtvrtí hlavního města. Přitom ale dnes mohl vypadat úplně jinak. Již před čtyřiceti lety totiž reálně hrozilo, že se jeho tvář radikálně změní. Staré činžovní a pavlačové domy měly jít k zemi. Namísto nich měla vzniknout "nová" čtvrť v podobě panelového sídliště. Díky pomalému postupu prací a pádu režimu se však asanace povedla jen z části.
V roce 1978 bylo architektu Ivanu Vavříkovi dvacet, bydlel na Suchdole a měl úplně jiné starosti, než se trápit tím, co se bourá nebo staví na druhém břehu Vltavy. O deset let později ho už pražský komunistický tajemník Miroslav Štěpán veřejně pranýřoval jako jedno z „individuí, která zpochybňují velkorysý program přestavby Žižkova i dalších starých částí Prahy“.
Vavřík se spolu s dalšími mladými architekty koncem osmdesátých let snažil rozproudit veřejnou debatu o nesmyslnosti plošné demolice zanedbaných pavlačových domů, jako alternativu navrhovali postupnou modernizaci bytového fondu a po Žižkově kolportovali podvratné letáky.
„Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musejí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou. A těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečnění v co nejkratším čase,“ citoval Štěpána článek uveřejněný v létě 1988 ve Večerní Praze.
Jak si pořídit vlastní bydlení? Odpovědi najdete v magazínu E15. Objednat ho můžete zde >>>
Magazín E15 Chceš bydlet? • E15
„Pro nás to tehdy nebyl primárně boj za záchranu starého Žižkova, chtěli jsme to bolševikům prostě nandat a Žižkov byl skvělým symbolem. Příkladem místa, kde se to dělalo špatně,“ vzpomíná dnes Vavřík.
O asanaci Žižkova, který byl kvůli kopcovitému terénu i odlišné filosofii otců zakladatelů koncipován méně velkoryse než sousední Královské Vinohrady, snili levicoví architekti a urbanisté už před druhou světovou válkou. Zbourání zástavby „nedůstojné pro socialistického člověka“ a zbudování nového sídliště v duchu funkcionalismu se na papír dostalo teprve v letech šedesátých.
Bourat se podle prvních asanačních plánů mělo až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachována měla být pouze funkcionalistická ikona od architektů Havlíčka a Honzíka, dnešní Dům oborových svazů. Jinak by šlo všechno k zemi: radnice, stadion Viktorky, školy i celé bloky pavlačových domů.
„Vždyť se na to podívejte, tohle by byl úplně brutální zásah, nezbyla by žádná paměť místa, nic. Pozdější plány byly alespoň o něco citlivější,“ ukazuje Vavřík. Na začátku 70. let byla na území Žižkova vyhlášena stavební uzávěra.
