Zemanův premiér Jiří Rusnok má smůlu. Jeho neveřejné řeči o tom, jak se bojí, že bude muset letět na pohřeb zesnulého Nelsona Mandely, zachytily ruchové mikrofony. Národ najednou slyšel, jak Zemanův premiér mluví. Že je sprostý jak dlaždič, přesně řečeno stejně vulgární jako mnoho "obyčejných" občanů této země. Ihned se objevily úvahy, že by měl rezignovat, ale že vlastně rezignovat nemůže a že je to skandální a šokující, jak se předseda vlády vyjadřuje. (Filozof Václav Bělohradský by takové odsudky asi popsal jako "morální kýč".)
Ve skutečnosti bychom měli být pseudopremiérovi Jiřímu Rusnokovi vděční. Léčí český lid z jednoho velkého omylu, z hloupého léta trvajícího snu.
Co Rusnok řekl, to mnozí slyšeli, je to hit internetu, jeho hospodské žblebty se šíří dokonce i do světa. Pár sprostých slov vysoko postaveného "zvířete" je událost. Premiér, který měl až dosud pověst skoro uhlazeného pána a slušňáka, běžně používá výraz či oslovení kolegy ministra obrany Picka vole. ("Ty vole, teď ještě zase zemřel Mandela...") Když mu kolegové ministři vysvětlí, že Miloš Zeman na pohřeb asi cestu vážit nebude, použije ještě sprostší výraz. ("No, tak asi nepoletí, tak je to v prdeli.") Do Jihoafrické republiky se mu to zdá daleko: "A to, vole, ještě nevim, dyť to je dálka jako prase!" - Žádnou krasomluvu z jeho úst opravdu neslyšíme.
Národ mohl objevit i další věc - Rusnoka si sice prezident vybral jako protipól předchozím premiérům, jako svoji ukázkovou, lepší variantu exekutivního vedení země, ale on své povinnosti bere se stejným odporem jako mnozí jiní státní úředníci. Letět na pohřeb Mandely, to je pro něj asi jako pro kopáče, když dostane za úkol vykopat čerstvý hrob ve zmrzlé zemi. Být premiérem je pro Rusnoka otrava, žádná radost.
Je to sice Zemanova loutka, o tom dnes nikdo nepochybuje, ale on ani o svém hradním pánovi nemluví právě uctivě, s respektem. Říká: "... já doufám, že Miloš je nažhavenej, že chce někam jet a že pojede." Žádné věty, jako že Zeman by byl na pohřbu lepší, jen doufání, že je snad na cestování "nažhavenej".
Znovu však zopakujme, že to byla rozprava sice v Parlamentu, ale neveřejná, více méně soukromá, uším lidu neurčená. Takhle prostě Rusnok soukromě mluví, kolegům ministrům říká "vole", za žádná lůmen je zjevně nepovažuje - a sebe taky ne. Oficiálně drží dekórum, za sprostoty se veřejně omluvil, má toho, chlapec, prostě moc, Miloš toho na něj příliš naložil.
Nepřejme si slyšet, co asi pan premiér pronášel soukromě za libozvuky, když se dozvěděl, že byl nahrán a že jeho "volové" lítají po internetu. Proti tomu je děs z letu na pohřeb Nelsona Mandely asi žvatlání ve školce.
Ke komu Rusnoka přirovnat? Peprně mluvil třeba bývalý premiér Mirek Topolánek. (Vzpomeňme na výroky, které Topolánka stály židli premiéra: "Gustav Slamečka, když jde opravdu do tuhého, opravdu do tuhého, tak jako ministr mám pocit, že uhne. A to ten Fischer prostě je Žid, není to gay, a ten uhne ještě dřív.") Znám byl i svou slovní vulgaritou.
Možná ale premiéra Rusnoka lépe přirovnat k sobě - i my přece mluvíme občas sprostě. Jen málokdo z nás sprosté slovo nevyřkne. Výjimky existují, ale je jich málo a mezi politiky ještě méně. Veleúspěšný "nepolitik" Andrej Babiš má podivuhodný slovník, stejně jako Miloš Zeman (ten ve volební kampani kupříkladu vyprávěl veřejně vtip o tom, jak nějaká paní chce Miroslava Kalouska nakopat do pr..le).
Rusnok nás léčí z omylu, že existují nějací lidé "nahoře", že prezident a premiér (ten první) a další státní šajby jsou něco víc, že k nim máme s úctou vzhlížet jako k nějakým lepším, kvalitnějším bytostem. Léčba Rusnokem je v tomto sice nechtěná, ale cenná. Zemanův superpremiér není o nic slušnější, než byl Topolánek, o nic slušnější než Miloš Zeman a než zdrcující většina národa. Lepší nebyl ani Petr Nečas; sice nemluvil sprostě, ale z Úřadu vlády si udělal milenecké doupě. O kvalitách slovníku šéfopozičníka Miroslava Kalouska (čerstvě znovu zvoleného prvním místopředsedou TOP 09) před desátou hodinou večerní raději ani nemluvme.
V soutěži politiků "kdo je největší sprosťák" by byla na špici velká tlačenice. V roce 1989 lidé na ulicích skandovali heslo "Nejsme jako oni", dnes by mohli skandovat "Oni jsou jako my". Vkládat v tyto lidi naděje? Blbost.
