Reklama
Reklama

Levici v Česku ujel vlak. Má vůbec ještě nějakou šanci?

Vzkaz sobotních sjezdů SOCDEM a KSČM by mohl znít nějak takto: „Voliči o nás sice nestojí, ale co už. My si umanutě svůj hrob vykopeme až do dna.“ Sociální demokraté si totiž do svého čela zvolili spojence dosavadní předsedkyně Jany Maláčové a komunisté ani to ne: sociální demokraty povede Jiří Nedvěd, v čele komunistů zůstává Kateřina Konečná.

Kateřina Konečná, lídryně KSČM, eurovolby
Kateřina Konečná, lídryně KSČMFoto: Tomáš Kouba
Reklama

Sledovat tradiční levicové strany musí být pro každého jejich příznivce už nějaký čas zkrušující. Krize a bezradnost sociálních demokratů a komunistů navíc trvá dlouho. A pokus o změnu je po sobotních sjezdech obou stran stále v nedohlednu. Nejspíš v něj už nedoufají ani oni samotní. Jinak si snad ani nejde vysvětlit, že delegáti obou stran většinově zvolili kontinuitu se stávajícím směřováním svých stran.

Patrně to nemá v novodobých dějinách české politiky obdoby: komunisté a sociální demokraté se už podruhé za sebou nedostali do sněmovny – každá jiná strana by v takovou chvíli zavelela k obratu a hledala alternativu ke stávajícímu vedení a dosavadnímu směřování. Sociální demokraté a komunisté na to ale rezignovali. Což nelze interpretovat jinak než jako projev naprosté absence politické imaginace.

Ti první si do čela zvolili čtyřiačtyřicetiletého dosavadního místopředsedu strany Jiřího Nedvěda, který byl jedním z lídrů strany na kandidátce Stačilo!. Nic víc k jeho politickému profilu v podstatě není třeba dodávat. Snad ještě to, což je v logice výše uvedeného, že ho podpořila Jana Maláčová. Nedvěd porazil předsedu pražské SOCDEM Petra Pavlíka, který se naopak vůči alianci se Stačilo! vymezil.

Komunistický sjezd byl v tomto punktu ještě jednoznačnější. Jeho delegáti si totiž bez přítomnosti novinářů odhlasovali, že o novém vedení strany nebudou ani rozhodovat. „Delegáti mimořádného sjezdu KSČM nenavrhli volbu nového vedení strany, čímž vyjádřili jednoznačnou podporu Kateřině Konečné. Ta tak zůstává silným lídrem KSČM i radikálně levicového hnutí,“ uvedl pro ČTK tiskový mluvčí strany Roman Roun.

Reklama
Reklama

Také politolog Aleš Michal si v rozhovoru pro Aktuálně.cz všímá, že většina delegátů SOCDEM dala jasně najevo, že si přeje pokračování toho kurzu, který nastavila dosavadní předsedkyně strany Jana Maláčová. Podle něj to reflektuje nejen fakt, že velká část jejích kritiků už odešla ze strany, ale i klíč k výběru delegátů sjezdu, který se z úsporných důvodů konal on-line. On sám volbu Nedvěda označuje za nesebevědomé rozhodnutí.

„Dosavadní vedení totiž reprezentuje spolupráci se Stačilo! a nevěří, že SOCDEM dokáže fungovat autonomně,“ má jasno. A pokud jde o silnou pozici Kateřiny Konečné ve své straně, říká toto: „To, že se ani nezvedla volba nového vedení, svědčí o tom, že se eliminovala reálná diskuze, soutěž o vedení i potenciál pro udržení strany jako živého organismu.“ Zajímavé podle něj bude sledovat možnou další integraci a prolínání mezi KSČM a Stačilo!.

Co se v danou chvíli vyloženě nabízí, je otázka, zda má vůbec tradiční levice ještě co říct k současné české politice. Zda má šanci někoho zaujmout. Zda někoho zajímá, co říká a koho chce reprezentovat. Jak totiž v rozhovoru pro Aktuálně.cz upozornil politický komentátor Patrik Eichler, úpadek SOCDEM lze číst také jako projev proměny české politiky, která souvisí s tím, že jí už nějaký čas nedominuje souboj pravice s levicí.

„Nepatřím k těm, kdo považuje střet pravice s levicí za mrtvý,“ reaguje na naši otázku Michal. Podle něj bude vždy důležité řešit, jak moc velký má být státní aparát a koho jak zdanit. „Videopolitika a svět sociálních sítí však přeje politice gest a přesouvání těžiště k mělkým politickým strategiím. Konflikty jsou často vedené skrz rétorická cvičení,“ dodává politolog.

Reklama
Reklama

A pokračuje: „Ne že by rozdělení mezi konzervativním a progresivním pojetím politiky nebylo tolik důležité – v mnoha ohledech tomu tak pořád je hodnotově a je to tak dobře. Politika se ale proměňuje.“ A pokud byl spor o ekonomická témata před dvaceti lety dominantní, musíme si podle něj uvědomit, že se dnes politický souboj odehrává na větším počtu „hřišť“ najednou. „Konflikt levice s pravicí je tedy jedním z mnoha konfliktů,“ dodává.

Krize levice podle Michala nakonec souvisí s tím, že se vnitřně štěpí a rozpadá. „A spolu s tím jí – nejen v Česku – ujel vlak ve chvíli, kdy se musela začít zaměřovat na nový a jiný elektorát. To se týká především sociálních demokracií a socialistických stran.“ Podle Michala se tak ukazuje, že hrozbou pro tradiční levici není jen radikální pravice, která začala pracovat s redistribucí zdrojů, ale i ztráta autentičnosti a neustálé vnitřní půtky.

Reklama
Reklama
Reklama