Kde se dlouho stoná a hrozí komplikace? Pacient brzy pozná, které nemocnice selhávají

Konec dohadům, kde pacienta odoperují lépe. Vedení resortu zdravotnictví chce výsledky léčení zveřejňovat. V rozhovoru pro Aktuálně.cz to řekl náměstek ministra zdravotnictví Ladislav Švec. Lidé tak budou mít poprvé podrobný přehled o tom, kolik výkonů která nemocnice provede. Dozví se také, kde se pacienti po zákroku zotaví rychle a kde to naopak protáhnou komplikace.

„Největší smysl to bude mít u plánovaných výkonů,“ doplnil náměstek. Resort tím chce přimět nemocnice k tomu, aby na sobě zapracovaly. „Je to důležité z hlediska kvality a bezpečí pacientů,“ vysvětlil.

Z nedávného šetření Kanceláře zdravotního pojištění, kterou Švec několik let vedl, totiž vyplynuly obrovské rozdíly v kvalitě vykazované péče. Vyšlo rovněž najevo, že nemocnice každoročně nahlásí až 5,5 tisíce pooperačních sepsí – tedy otrav krve. Ty přitom vznikají hlavně chybou personálu a mohou pacienta připravit i o život. Nejhorší nemocnice jich navíc vykázala až sedminásobek oproti průměru.

Jak je to možné?

Prozatím nevíme, s čísly se teď pracuje. Nejpravděpodobnější jsou ale dva výklady: buď daná nemocnice opravdu hůř léčí, nebo si chce vydělat. Vykazuje víc sepsí, než ve skutečnosti má, protože to dostane od pojišťovny zaplacené.

Který z těchto scénářů je pravděpodobnější?

Těžko říct. Právě proto jsme ten sběr dat o sepsích spustili, abychom to zjistili. Teď už s jistotou víme, že máme v Česku reálný problém – hodně sepsí a velké rozdíly mezi nemocnicemi. Zbývá tedy už jen zjistit, v čem ty rozdíly spočívají, a problém vyřešit.

Svěřím vám ale jeden zajímavý poznatek. Nedávno jsem se ocitl na kongresu hygieniků a epidemiologů, kde jsem měl možnost mluvit s mnoha odborníky. Podle některých si část nemocnic myslí, že do zlepšení není třeba investovat. Proč taky, když dostanou za léčení komplikací od pojišťoven dobře zaplaceno.

Prozradíte, o kterých nemocnicích je řeč?

To určitě nemohu, nebylo by to fér. Problém bychom měli nejprve probrat s dotčenými nemocnicemi a dám jim určitý čas na nápravu. Chceme je zkrátka vyzvat k vysvětlení a na základě toho si udělat obrázek.

Ale pak se to dozví i pacienti. Je to tak?

Nepochybně se k tomu blížíme. Už dnes je těžké najít právní argument, na jehož základě bychom mohli informace skrývat. Jakmile si tedy budeme jistí tím, že jsou data očištěná od chyb a účelového vykazování, vypustíme je ven. Odhaduji, že by to mohlo být do dvou let od měření. Nejprve tomu ale musíme dát pravidla.

Co znamená, že tomu „dáte pravidla“?

Dohodli jsme se, že by se měly zveřejňovat hlavně takové informace, které jsou pro pacienta užitečné. Například počty provedených operací v jednotlivých nemocnicích a jejich vybrané komplikace. Bude to platit hlavně pro plánované výkony, u kterých si pacient nemocnici vybírá. Nikoliv pro zákroky, které musí nemocnice provést urgentně kvůli záchraně života.

Sepse se nesmí vyplatit

Budete měnit i úhradové mechanismy – tak, aby se sepse nemocnicím nevyplatily?

Ano. V zahraničí je běžné, že se komplikace typu pooperačních sepsí nehradí. Nebo se hradí jen omezeně. Tím jsou nemocnice motivované k tomu, aby léčily co nejlépe – ideálně aby komplikace vůbec neměly. Pooperační sepse totiž většinou vzniknou kvůli nějaké chybě zdravotníka – například při použití nesterilního materiálu. Dá se jim tedy předejít správnými postupy.

U nás je ale pojišťovny hradit musí – řídí se úhradovou vyhláškou, která s komplikacemi naopak počítá. Pokud by se pojišťovny chtěly s nějakou nemocnicí domluvit, že jí za sepse platit nebudou, musela by s tím ta nemocnice nejprve souhlasit. A to je dost iluzorní představa. Změna je proto nevyhnutelná. Musíme odměňování navázat na bezpečnost pacientů – abychom paradoxně neplatili víc za takový postup, který dopadne špatně.

Kdy a čím začnete?

Začít chceme samozřejmě co nejdříve. A variant, jak můžeme postupovat, je víc. Buď můžeme upravit mechanismy, podle kterých pojišťovny nemocnicím platí, nebo můžeme nastolit větší volnost ve smluvní politice. Nebo ideálně obojí. Uvidíme, právě o tom jednáme.

Rozhodně ale budeme chtít, aby se při tvorbě smluvní politiky daleko víc využívala všechna dostupná data. Máme jich spoustu, jen s nimi neumíme pracovat.

Například?

Například data o tom, jak kvalitně se lékaři o pacienty starají – tedy jestli dokážou svým postupem předejít nějaké chronické chorobě. V budoucnu by mělo být běžné, že se taková snaha lékaře v úhradě odrazí. Lékař zkrátka dostane od pojišťovny víc peněz za to, že pacientovi udělá všechny preventivní kontroly. Nebo že pohlídá, aby se jeho stav nezhoršil. Pojišťovna jednoduše v úhradách promítne, jaké má lékař výsledky. Data k tomu má.

Placení za kvalitu ale může mít i podobu malusu. Pojišťovna by mohla úhradu naopak pokrátit, pokud by zdravotnické zařízení nedodrželo nějaké předem dané podmínky – například by neproočkovalo personál. Tím se totiž zvyšuje riziko, že se na pacienta přenese nákaza, což znamená další komplikace a náklady.

Budou mít lékaři na tolik prevence čas? Už si nyní stěžují, že jsou přetížení. Populace totiž stárne, chronických nemocí kvůli tomu přibývá a kapacity zdravotníků se nedoplňují dost rychle...

A to je další věc, kterou chceme řešit. Dnes tu není nikdo, kdo by tyto dlouhodobé výzvy skutečně řešil. Máme sice spoustu dat o tom, jak nám stárne populace nebo kolik bude za deset let chybět sester, nikdo s tím ale pořádně nepracuje. Nikdo není za řízení zdravotnictví skutečně zodpovědný. My vlastně ani pořádně nevíme, kdo má kompetenci tyto věci plánovat a vymáhat...

Neměl by to být ministr zdravotnictví?

Ministři zdravotnictví jsou voleni na čtyři roky, dál nevidí. Dlouhodobé cíle jsou pro ně často nezajímavé – po volbách totiž přijde jiná tvář, zpravidla i jiná strana. Změny je přitom potřeba plánovat v delším časovém horizontu, než jsou jen následující čtyři roky. Je třeba na ně také průběžně dohlížet. Chceme proto nastolit řád, který už nebude závislý na politickém cyklu.

Co to znamená?

I plánování kapacit by se mělo v budoucnu promítnout do dohodovacího řízení. Jakmile začnou pojišťovny jednat s lékaři a nemocnicemi o tom, kolik jim zaplatí za péči, budou muset uvažovat v delším časovém horizontu. Už nebudou jednat jen o penězích na jeden rok, ale o výhledu na mnoho let dopředu. Budou přitom muset zohledňovat, jakou péči budeme potřebovat za deset let a kolik k tomu bude třeba zdravotníků či lůžek. A podle toho by měly činit nabídky.