


Sanitka splněných snů uhání z opavské nemocnice krásnou krajinou do nedaleké obce, aby její posádka splnila další velké přání člověku, kterého trápí vážné zdravotní problémy. Tentokrát veze jednapadesátiletého Marcela Marynčáka, který by si moc rád ještě vzal svou družku Janu, se kterou žije už 23 let. „Nikdy dříve jsme si na svatbu neudělali čas, až nyní,“ lituje.

„Posledních dvacet let jsem nebyl u doktora. Neměl jsem žádné zdravotní problémy. Až nedávno,“ opakuje jednapadesátiletý Marcel na jednom z pokojů opavské nemocnice, kde na první pohled nepůsobí ani jako pacient. Už má na sobě „švihácký“ oblek a umívá se různým průpovídkám dalších pacientů na pokoji, kteří leží v postelích.
Marcel se na rozdíl od nich chystá na pár hodin ven, ještě se mu ale snaží sestřička upravit pásek u kalhot. Poté, co mu lékaři zjistili v září rakovinu v pokročilejším stadiu, výrazně zhubl, takže sestřička mu špičkou nůžek přidává v řemenu jednu dírku navíc. Jakmile se jí to podaří, už nic nebrání tomu, aby se Marcel vydal za svým snem. „Rád bych si vzal svou družku, žijeme spolu už dlouho, ale nikdy nebyl nějak čas, abychom se vzali,“ vysvětluje.
Se snem mu pomohly právě sestřičky z opavské nemocnice. Když u nich ležel a zmínil se o svém přání, zavolaly Petře Homolové, která stojí za projektem Sanitka splněných snů a snaží se plnit sny vážně nemocným a umírajícím lidem.
„Když mi zavolaly, začala jsem přemýšlet, jak přání pana Marcela splnit. A jsem šťastná, že jsme tady a můžeme si ho převzít,“ říkala Petra na chodbě nemocnice, když přebírala potřebné úřední dokumenty. „Tak ne abyste si to ještě rozmyslel,“ vtipkovaly před krátkým odloučením sestřičky, na kterých bylo vidět, jak mají svého pacienta-ženicha rády. „To bych si pak musel vzít některou z vás,“ odpovídal rozverně a přibližoval, jak jeho družka nemohla nervozitou ani dospat svatebního dne.
„Marceli, můžeme vyrazit,“ zavelela Petra Homolová a za pomoci řidiče sanitky a zároveň svého přítele Josefa naložili Marcela na lehátko. Pár kroků by zvládl s pomocí berle i sám, ale potřeboval minimálně vozík, protože ho hodně bolela záda a brzy cítil i únavu.
Sanitka po několika minutách jízdy zastavuje před radnicí v Melči, kde proběhne svatební obřad. Zatím je tady klid, bude potřeba chvíli počkat na nevěstu a svědky. I když je venku zima, Marcel dovnitř nechce. Je šťastný, že svítí sluníčko a on nemusí být zavřený někde uvnitř. Celé roky pracoval venku, ať už jako dělník v lese nebo při hlídání stovek kusů dobytka.

„Rád bych zůstal na čerstvém vzduchu,“ říká a je na něm vidět, jak je za každou takovou chvilku šťastný. „Vždyť já nikdy nebyl ani na dovolené, nejspokojenější jsem byl v lese, když jsem mohl pracovat. To jsem cítil největší svobodu,“ zasní se a vypráví o svém životě. Když byl mladý, boxoval, dělal i pětiboj, ještě nedávno vypadal mladší a silnější, než ho začala zmáhat nemoc.
„Přišla naprosto nečekaně. Najednou mě zabolelo v zádech tak, že bolest vystřelovala až do nohou, nemohl jsem se skoro hýbat,“ vzpomíná na letošní začátek podzimu. Musel k doktorům, od kterých uslyšel diagnózu - rakovina v pokročilejším stadiu. Po několika týdnech v nemocnici by se měl snad dostat domů, kde bude v paliativní péči. „Co nadělám? Život je takový. A jestli to půjde jako doteď, jestli budu dál bojovat, možná že to vyhraju,“ věří v lepší zítřky.
Mezitím se vše připravuje k obřadu. Oddávajícím je starosta obce Martin Urbanský, který už čeká, než Petra s Josefem posadí Marcela na vozík, vynesou ho po schodech do patra, kde obřad proběhne. „Vážení snoubenci, milí svatební hosté,“ začíná starosta, který označuje prožívané okamžiky za prosté a hluboce lidské. „Nádech této chvíle není v okázalosti, ale v pravdě dvou lidí, kteří se rozhodli spojit své životy nejen z lásky, ale také s vědomím, že každá společná chvíle má obrovskou hodnotu,“ pokračuje.
Na Marcelovi i jeho novomanželce Janě je vidět, že jsou za tento obřad vděční, stejně jako za následující uvolněnou atmosféru. „Tak na vás. A na společný život,“ pronese starosta do cinkotu skleniček, ve kterých bylo nealkoholické šampaňské. „A teď se o mě budeš starat,“ povzdechne si Marcel ke své ženě.
Jana Maryčáková s tím počítá, Aktuálně.cz líčila, jak se s nepříznivým osudem vyrovnávají. „Můj chlap celý život dřel a je smutné, že v jednapadesáti má takovou nemoc. Doufám, že tady ještě nějakou dobu se mnou bude. Musíme bojovat, on je bojovník a byl celý život. A má srdce na správném místě, miluje lidi a oni jeho. Nedávno jsme se přestěhovali, spravovali jsme domek, a teď už nebude nic. Budu se o něj starat, aby se měl dobře,“ povídala paní Jana.
A zatímco novomanželé se svatebčany odjíždějí na malou hostinu, zakladatelka projektu Sanitka splněných snů Petra Homolová mluví o tom, aby lidé v životě nic podstatného neodkládali. „Mnohdy jsou přání pacientů typu, že říkají, jak si přáli vzít někam manželku, nebo chtěli něco udělat, ale nestihli to. Je dobré nic neodkládat, zejména ne hezké zážitky,“ zdůrazňuje a dodává, že lidé na konci své životní cesty nemají žádná zvláště náročná přání.
„Vždycky si přejí blízkost rodiny, přátel či milované osoby. Když pacienti leží v hospici nebo jiném podobném zařízení, vždy si přejí podívat se domů. Vypít kávu s manželkou, pohladit si pejska, podívat se na zahradu. A lidé, kteří jsou v péči doma, tak chtějí ještě něco zažít s milovanou osobou. Manželské páry nám jezdí na rande, na koncerty, manželky chtějí dopřát manželům například fotbalový zápas, když jsou fanoušci,“ usmívá se Petra. Mimochodem, existují i podobné projekty, které lidem plní přání, s názvy Sanitka přání a Sanitka naděje.
Pokud jde o přání samotné Petry, byla by moc ráda, kdyby mohla plnit sny ještě většímu množství lidí. Aby to mohla se svým malým týmem dělat, snaží se získat peníze na pořízení dalších dvou sanitek, protože ta současná, jediná, už je dost opotřebovaná. „Na našem webu je odkaz na stránky znesnaze21.cz, kde jsou ke sbírce všechny potřebné informace. Budeme vděční za jakoukoliv finanční pomoc,“ děkuje Petra, která během dne vyřizuje hned několik telefonátů.
„Do konce roku plníme ještě několik snů,“ avizuje a těší se na další setkávání s lidmi, kterým život přináší více starostí než radostí. I když říká, že provozovat Sanitku splněných snů není vůbec jednoduché, ani trochu nelituje, že se rozhodla věnovat právě jí. „Teď budu na dohodu jezdit jako záchranář na Záchranné službě Středočeského kraje, abych nevyšla ze cviku, ale rozhodně projekt sanitky neopustím ani já, ani náš skvělý tým,“ loučí se Petra, která chtěla pomáhat druhým lidem už od dětství.






Ukrajinské Vánoce zůstávají i v době války a nejistoty důležitým svátkem, který spojuje rodiny a připomíná tradice předků. V posledních letech se však způsob oslav mění. Po staletí se většina Ukrajinců řídila juliánským kalendářem a slavila Štědrý večer 6. ledna. Od roku 2023 stát oficiálně přesunul svátek na 25. prosince.



Britský král Karel III. se připravuje na vánoční svátky. Spolu s královskou rodinou bude i letos slavit Vánoce na venkovském sídle Sandringham v hrabství Norfolk. Servírovat se bude bohaté jídlo a nebude chybět ani tradice levných dárků za pár liber. U vánočního stolu budou naopak chybět princ Harry a Meghan.



Mění se dějiny, vánoční dekorace, dárky, ale dětská radost zůstává pořád stejná. Myšlenku, že dárky nosí Kristovo dítě, zavedl Martin Luther. Z protestantských zemí se tradice postupně přelila i do těch katolických, a tak Ježíšek dělá radost dětem už pěkně dlouhou dobu. Podívejte se, jak se děti radovaly v posledních sto letech.



Na setkání trapných vánočních svetrů přišly ve středu do kavárny Jedno kafe v centru Liberce desítky lidí. Někteří měli klasické kýčovité, veselé a barevné, které se dají koupit v obchodech s motivy sněhuláků, Santa Clause, sobů, vloček, stromků, dárků či postaviček, jiní si vyrobili vlastnoruční.