Někteří úředníci a vojáci pražského ministerstva obrany si i tři roky po zahájení ruské agrese proti Ukrajině přesně pamatují, co v těch únorových dnech roku 2022 dělali. Vzpomínají, že i během víkendů v práci trávili dvanáct hodin a pár jich ani nešlo domů. To vše jen proto, aby kontaktovali co nejvíc skladů a firem a pomohli zajistit co nejrychlejší dodávky vojenské pomoci napadené Ukrajině.
Je dost dobře možné, že pod podobným pracovním tlakem jsou obranní stratégové - a nejen v Praze, ale většině evropských metropolích - i nyní. Kvůli vzkazu, který Donald Trump a jeho viceprezident J. D. Vance během své páteční "televizní show z Oválné pracovny" vyslali nejen přítomné ukrajinské delegaci, ale celému světu.
To poselství je poměrně jednoduché. Kyjev se musí definitivně smířit s tím, že ve Spojených státech ztratil v obranné válce proti vojskům Vladimira Putina zásadního a předvídatelného spojence. A to si uvědomují i evropští lídři, kteří od 16. února, kdy neslavně skončila Mnichovská bezpečnostní konference, posilují svou rétoriku.
"Je potřeba položit na stůl peníze a zbraně a pak nás bude svět brát vážně," shrnul třeba premiér Petr Fiala (ODS) jednu ze schůzek evropských představitelů ve středu 19. února ve vysílání ČT.
Bilion sem, bilion tam
Právě finance a objem americké pomoci jsou totiž údaje, které Donald Trump podle analytiků dlouhodobě nadhodnocuje. Často je používá jako nástroj v diskuzích, jak je Washington pro Kyjev daleko větším donátorem než celá Evropská unie dohromady. A že bez Spojených států je Ukrajina ztracena.
"Spojené státy poskytly Ukrajině mnohem více pomoci než kterýkoli jiný národ, stovky miliard dolarů," prohlásil nedávno, když měl v Bílém domě na návštěvě francouzského lídra Emmanuela Macrona. "Utratili jsme více než 300 miliard dolarů (7,2 bilionu korun) a Evropa utratila asi 100 miliard dolarů (2,4 bilionu korun). To je velký rozdíl," uvedl dokonce.
Jak už to ale často u Trumpových proklamací bývá, realita je odlišná. Například německý Kielský institut pro světovou ekonomiku nedávno vypočítal, že zatímco země EU pomohly Ukrajině od začátku ruské agrese v přepočtu za 3,3 bilionu korun, americká pomoc za stejnou dobu dosáhla úrovně 2,9 bilionu korun.
V té souvislosti před několika dny Aktuálně.cz informovalo, že pokud jde o evropské země, podle britského The Economist je největším dárcem Německo s necelými 18 miliardami dolarů (v přepočtu přes 430 miliard korun).
Případný výpadek americké pomoci by sice znamenal velkou a těžkou ránu, nicméně pokud Evropa skutečně a rychle navýší obranné výdaje a rozjede modernizaci svých armád, bude se moct zbavovat aktuálně používané techniky a transportovat ji na ukrajinská bojiště.
Nastartuje se Evropa?
Evropská část Severoatlantické aliance a EU s celkovými více než 500 miliony obyvateli (pro připomenutí - je to víc, než jich mají Spojené státy a Rusko dohromady) je navíc i díky Turecku výraznou vojenskou silou. Armády už sice nemají ve skladech dost nepotřebné techniky, kterou by mohly Kyjevu ihned předat jako v prvních měsících ruské války, ale to neznamená, že zdroje nejsou jinde.
Některé evropské státy už přistoupily k tomu, že bránícím se Ukrajincům posílají nově nakoupenou techniku, nejznámějším příkladem je zřejmě francouzská a dánská iniciativa, v rámci které Kyjev získal desítky houfnic Caesar.
Anebo Bratislava už předloni darovala Ukrajině svých celkově třináct stíhaček Mig-29 (deset s motory, tři bez), byť se kvůli tomu ocitlo bez vlastního nadzvukového letectva - první z celkových čtrnácti F-16 přistály na Slovensku loni v létě - a prostor nad Tatrami nyní střeží české a polské letouny. Tohle vzájemné sdílení je přitom jednou z hlavních výhod členství v NATO.
Změna mentality je znát také u evropských zbrojovek. Obnovují výrobu starších technologií nebo jednoduchých "rychloobrátkových zbraní" - například terénních pickupů s kulomety v korbě - protože bránící se Ukrajina nepotřebuje ke své obraně kdovíjak hi-tech technologie. Kvantita zkrátka podle některých insiderů v konfliktu oživujícím metody druhé světové války a studené války vítězí nad kvalitou.
Navíc je třeba připomenout, že v řadě evropských zbrojních podniků si významné podíly drží samy státy. A ony tak mohou rozhodovat o prioritách výroby a zákaznících.
Nedělní bezpečnostní summit evropských lídrů v Londýně by i proto měl ukázat to, jakou strategii nyní starý kontinent přijme. Zda zůstane u slov a bude tak dále pro současný americký establishment "fackovacím panákem", jak nedávno tvrdil europoslanec Alexandr Vondra (ODS), nebo přijme důležitější roli a začne víc konat. Finance i vojenskou sílu na to má, jen si bude muset odpustit některé jiné výdaje, což bude na celé "aktivizaci" Evropy zřejmě to nejhůř skousnutelné.
"Míru podle podmínek agresora se říká kapitulace a jen by povzbudila všechny současné i budoucí agresory. Svobodný svět se musí postavit zlu," vyzval už třeba prezident Petr Pavel.
Například ale americký politolog Ian Bremmer se obává, že ani po páteční sprše nebude Evropa schopná od slov přestoupit k činům a postavit se za své hodnoty a principy.
Trump se pohádal se Zelenským v Bílém domě (28. 2. 2025)
