Školství bývá v předvolební kampani oblíbeným tématem, po sečtení hlasů však zpravidla nejde o nejžádanější ministerstvo. Práci každého ministra navíc rok co rok komplikuje náročné vyjednávání o rozpočtu.
Česko zaostává za svým deklarovaným cílem dávat na školství stejně jako vyspělé země OECD, tedy pět procent HDP. Nedaří se plnit ani závazek, že učitelé budou dostávat alespoň 130 procent průměrné mzdy.
Peníze jsou ale jen jedním z problémů. Jak pro Aktuálně.cz popisuje ředitelka a předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová, krizi vyvolává i rozpad důvěry mezi ministerstvem a školami.
"Skoro vše slíbené se nestalo. A na věci, co slíbili dodatečně, taky nedošlo. Vnímám velkou nejistotu a nedůvěru v ministerstvo. To je špatně. Špatně se pracuje, když je druhá strana nepředvídatelná a neplní svoje závazky," nastiňuje Mazancová.
Stačí se držet připraveného plánu
Budoucí vedení ministerstva má podle redakcí oslovených expertů jednu podstatnou výhodu. K dispozici má cestovní mapu. Strategii 2030+, plán na postupnou reformu školství.
Dokument, který vláda schválila už v roce 2020, kdy stál v čele resortu Robert Plaga (ANO), odborníci na školství shodně označují za velmi kvalitní.
"To nejmoudřejší, co může další ministr udělat, je naskočit na recepty, které ke všemu víceméně máme, a protlačit je. To ale neznamená dát je jen do zákona, ale také úspěšně řídit jejich implementaci. Nejsou to nerealizovatelné věci a za čtyři roky toho jde stihnout hodně," popisuje pro redakci programový ředitel organizace EDUin Miroslav Hřebecký.
"Receptů" pro české školství strategie obsahuje hodně. Jak doplňuje Hřebecký, část z nich už se zrealizovala nebo právě realizuje. Na řadu dalších se ale ještě ani nesáhlo.
Slepá ulička středních škol
K dosud nedotčeným oblastem patří střední školy. Ty dnes v Česku nabízejí okolo 250 oborů. "To znamená, že máme hrozně moc malinkých oborů, které nestuduje skoro nikdo," popisuje Hřebecký.
Potřebnost oborů jako "brašnář" je přitom podle expertů sporná. "Vůbec nedává smysl držet specializované mikroobory. Obzvlášť proto, že nevíme, co bude za deset nebo dvacet let. Dává smysl je redukovat, aby měli studenti širší a flexibilnější základ a aby se mohli specializovat později," popisuje například analytička organizace Učitel Naživo Kateřina Konrádová.
K osekání roky zažitého systému oborů je ale třeba značné politické odvahy, navíc jde jen o první "ránu do živého". Na ministerstvu právě probírané varianty redukce počítají i v nejdrastičtějším provedení s tím, že by stále zůstalo přes sto oborů. Odborné vzdělávání je vůbec nejdražší oblastí školství, zájem o něj přitom mezi žáky dlouhodobě upadá.
Analytik agentury PAQ Karel Gargulák upozorňuje také na to, že žáci v učňovské větvi jsou dnes v patnácti letech "házení do de facto slepé uličky". Bez maturity nemohou na vysokou školu. "Důležité je, aby každé vzdělávání bylo ukončené způsobem, který umožňuje pokračovat dál," říká Gargulák.
Jedním z důsledků tak je, že Česko má ve srovnání se zeměmi OECD méně vysokoškoláků.
Demografická pohroma
Další z velkých úkolů pro příští vedení školství se formuje už celou dekádu. Podle Miroslava Hřebeckého čeká české školství demografická krize, která postihne města i venkov, žáky i učitele. Zejména malé, regionální základky jsou s vylidňováním venkova rok za rokem ohroženější.
"Do pěti let můžeme čekat, že se nám budou vylidňovat mateřské školy, což se postupně přeleje na základky. Výsledkem bude, že spousta malinkých školiček nebude udržitelná. Otázka je, jak zajistit, aby infrastruktura v regionech zůstala dostupná," přibližuje problém Hřebecký.
Bez systémového řešení podle něj hrozí, že v Česku vzniknou "bílá místa na mapě", kde budou základní a mateřské školy chybět úplně.
Demografická situace vypadá bledě i u pedagogů. Systém každoročně ztrácí víc učitelů, než jich získává. V Česku momentálně chybí až šest tisíc kvalifikovaných pedagogů. Do deseti let by to mohlo být až 20 tisíc, upozorňuje Konrádová z Učitele Naživo.
"Z analýzy, co motivuje a demotivuje učitele, jsme došli ke třem věcem," popisuje analytička, co by mohlo trend pomoct zvrátit.
První cestou je zajištění platového ohodnocení, které se zatím ani neblíží slibovaným 130 procentům průměrné mzdy. Nápomocný je i právě vyvíjený kariérní systém pro učitele, který dá začínajícím pedagogům jasnější představu, co mohou vzhledem k povinnostem i mzdám čekat.
Lepší vedení už při studiu
Dále může pomoct lepší příprava budoucích pedagogů už při jejich studiu na vysoké škole. "Potřeba je kvalitní praxe se zkušeným mentorem, který provede studující učitele, umožní jim získat sebevědomí a kompetence," doplňuje analytička.
Právě v této oblasti se v posledních letech povedlo mnoho práce včetně ukotvení pozice takzvaných provázejících učitelů.
"Provázející učitelé ale nezačnou fungovat lusknutím prstu," dodává ředitelka Mazancová. Učitelé mentoři se podle ní nemohou spolehnout na to, že dostanou dobré podmínky, aby se náročné práce mohli zhostit. "Zatím je nastavený příspěvek asi tři tisíce, ale žádný odpočet z úvazku hodin výuky. Čas věnovat se novému pedagogovi tak budou provázející hledat jen těžko. Systém máme hezký, ale praktické mechanismy chybí," popisuje Mazancová.
Roli v tom, zda vystudovaný učitel u své profese skutečně zůstane, hraje i prostředí, do kterého pracovně nastupuje.
"Zhruba 30 procent učitelů, kteří po dokončení vysoké školy skutečně nastoupí do škol, stejně do dvou let končí. Zkrátka přišel náraz, který už nevybrali," popisuje Miroslav Hřebecký.
Takovým nárazem může být třeba příchod do prostředí vyhořelého, konzervativního a rezignovaného kabinetu, který mladé pedagogy demotivuje. Zde mohou největší pozitivní roli sehrát dobří ředitelé, kteří nováčky a jejich nápady podpoří. Jenže ti bývají sami zpravidla velmi přetížení.
Jak ulehčit ředitelům
Právě ředitelé podle expertů hrají klíčovou roli v implementování dalších cílů strategie, mezi které patří třeba modernizace výuky od biflování se směrem k získávání kompetencí.
Přesto, snad ještě více než u učitelů, je o post ředitele v Česku malý zájem. Podle zjištění Učitele Naživo se více než poloviny konkurzů na ředitele účastní pouze jeden uchazeč.
"Pozice ředitele je hodně náročná. Musí zároveň řešit opravy parket, atmosféru v učitelském sboru i podobu výuky na škole, což zájemce demotivuje," nastiňuje Konrádová.
Problém podle ní ale sahá už ke konkurzům. Poslední slovo ve výběru ředitelů má totiž zřizovatel, což v případě základních škol znamená starostu obce.
"Učitelé se spolupráce se zřizovateli, kteří zpravidla sami odborně školství nerozumí a musí kromě něj řešit x dalších věcí, obávají. Stejně tak víme, že panují i obavy, zda konkurzy nejsou zpolitizované," dodává analytička.
Pomoct by mělo lepší vymezení role ředitele a přenesení části odpovědnosti, typicky třeba administrativy, pod záštitu někoho jiného.
Řešení nabízí takzvaná profesionalizace školské správy. "Organizace škol by mohla přejít od zřizovatelů k managementu, kterému by ředitelé skládali účty. Správa by zároveň mohla ředitelům ulevit od administrativních činností tak, aby měli prostor reálně vést učitelský sbor," představuje model Gargulák z PAQ.
Podobné snahy už v Česku fungují, ale zatím ne systémově. Ministerstvo pilotuje vlastní Střední článek podpory. Na Kutnohorsku běží projekt Eduzměna spolufinancovaný tamějšími starosty a vlastní model místních školských správ vyvíjí i nadace Partnerství 2030+.
"Za nestátní peníze se toho už odpracovalo strašně moc. Model, který spoluvyvíjíme s Partnerstvím 2030+, dodáme příští rok státu v mašličkách," přibližuje Hřebecký z EDUinu.
Nerovnosti
Dobří ředitelé mohou zásadně ovlivnit i další z dosud nezmíněných palčivých problémů, se kterým se české školství potýká už desítky let. Tím jsou nerovnosti ve vzdělávání.
Jedním z jeho důsledků je, že zhruba 3,5 procenta žáků nedokončí ani základní vzdělávání. Mnohem více dětí pak ze škol odchází bez základních dovedností.
"Až 30 procent žáků stále dokončuje základku s nedostatečnými gramotnostmi. Nezvládají samostatně fungovat. Například neumí číst na úrovni, která jim dovolí samostatnost. Je to ohromný problém," popisuje Gargulák. Matematická gramotnost si přitom vede ještě hůř.
České děti se podle odborníků nemohou spolehnout na rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání. Roli hraje třeba to, v jakém regionu do školy chodí, jejich domácí zázemí nebo etnická příslušnost dětí. Příkladem je segregace romských žáků, která přetrvává už od dob první republiky.
Potenciál začít nerovnosti rovnat má podle expertů nedávno schválený princip indexovaného financování. "Princip, že školy nedostanou peníze jen podle velikosti, ale zohlední se i to, v jak obtížných podmínkách fungují, je nesmírně důležitý," představuje indexaci Hřebecký.
Jako u ostatních opatření je ale ukotvení v zákoně jen prvním krokem. "Nyní půjde na indexaci zhruba 300 milionů, což můžeme říct, že jsou drobné. Klíčové je, aby se princip nastartoval, rozjel a v budoucnu dál rozvíjel," doplňuje programový ředitel EDUinu.
Druhé opatření představuje ukotvení pozic podpůrných pracovníků, jako jsou sociální, speciální pedagogové a školní psychologové. Klíčové pozice si už řada ředitelů platí sama, typicky je ale hradí z evropských peněz.
"Já mám teď sociální pedagožku ve škole 14 dní a práce, kterou odvádí, je neuvěřitelná. Jen zírám, jak super a funkční to je," popisuje ředitelka Mazancová.
Pozici zatím platí jen na částečný úvazek penězi od zřizovatele. "Až to bude od ledna ukotvené, na plný úvazek, který bych potřebovala, s velikostí mé školy nedosáhnu. Navíc bych potřebovala i speciálního pedagoga. Budu si muset vybrat. Zase se udělal kousek dobré práce, ale chybí praktické dotažení, aby se naplnil celý potenciál dobrých změn. Což je typické," stěžuje si ředitelka.
