"Necestuji po světě, abych jezdila na kole – ale jezdím na kole, abych poznávala svět,“ říká fyzioterapeutka Slávka Macuráková, která už téměř patnáct let žije v rakouských Alpách. Pohyb v přírodě je pro ni stejně přirozený jako dýchání, a i když celý život zkoušela nejrůznější sporty, opravdové dobrodružství objevila až ve chvíli, kdy poprvé naložila brašny na kolo a vydala se sama na cestu.
Zatímco většina šestnáctiletých sní o motorce nebo prvním autě, Timon Bornhalm z německého Iserlohnu už má najeto tisíce kilometrů ve vlastnoručně postaveném obytném voze. I bez řidičského průkazu na auto našel legální způsob, jak být na silnicích naprosto soběstačný. A užívat si dobrodružství.
Pohyb losa Emila, jenž v létě putoval po několika zemích a nyní je na Šumavě na hranici Česka a Německa, už není monitorovaný. Vybila se baterie, kterou měl ve svém GPS lokátoru. "Předpoklad byl, že baterie vydrží měsíc. Ale to jen v případě, pokud budou ideální podmínky, což se nestalo," popsal mluvčí šumavského národního parku Jan Dvořák.
Jednadvacetiletý Seth si místo tradičního bydlení vybral život na cestách. Na korbu svého starého Fordu Ranger z roku 2003 postavil malý dřevěný domek, který ho stál jen 2200 liber (přibližně 62 tisíc korun). Dnes v něm žije se svým psem Stellou – a o své zážitky se dělí s více než 452 tisíci sledujících na Instagramu.
Partu kamarádů pojí stejná vášeň. Z touhy po cestování se zrodili Nesmrtelní dědci – nadšenci, kteří podnikají cesty na strojích, s nimiž by si mnozí netroufli jet ani do vedlejší vesnice. Teď uskutečňují další výpravu: zdánlivě nemožnou cestu do Japonska. A čím jedou? Velorexy. "Každý z nás měl doma starou mašinu a nezávisle na sobě jsme se v nich hrabali. Nikdy nenecháme mašiny umřít," říkají.
Blíží se prázdniny a spolu s nimi se v mnoha rodinách objevuje otázka kam s nimi. Tedy jak v létě zajistit péči o své ratolesti, aby jste byli spokojení vy i děti. Pokud ještě váháte, jestli letos na tábor ano, či ne, a pokud ano, zda vybrat tábor pobytový, nebo příměstský, máte nejvyšší čas se rozhodnout.
Když se řekne "útěk z civilizace", mnohým se vybaví romantická představa o volnosti, hvězdách nad hlavou a žití mimo systém. Jenže málokdo se do takového způsobu bytí skutečně pustí. Tenhle kluk s batohem ano. Jan Bednář alias Nomád se společně se svým věrným psím společníkem Obi-Wanem vydal na pouť, která změnila všechno. Nejen směr jeho cesty, ale především jeho život.
Stromy ji přitahovaly odjakživa. „Jako děti jsme po nich neustále lezli, chtěli být výš, vidět dál – a právě to mi přišlo jako krásná metafora,“ popisuje majitelka stylové dřevěné pozorovny Na špalku v jihomoravských Němčičkách.
Dva kamarádi James Norbury a Alex Felstead si splnili svůj dětský sen. Po vzoru Froda Pytlíka a jeho přátel ze světoznámé trilogie Pán prstenů se vydali na 500 kilometrů dlouhou výpravu napříč Severním ostrovem Nového Zélandu. Na sobě měli kostýmy hobitů a s sebou repliku prstenu.
Osmadvacetileté Evě Schrollové odvaha a kuráž rozhodně nechybí. Jinak by těžko zvládla sama projít náročnou trasu napříč Novým Zélandem nebo se na plachetnici plavit jižním Pacifikem. "Hrdinu z vás udělá až cesta samotná. Nejdůležitější a zároveň nejtěžší je se na ni vypravit,” myslí se cestovatelka, která během dvou let zažila tolik dobrodružství, kolik jiní nepoznají za celý život.
Cestovatel Dan Přibáň má za sebou další dobrodružství. S plovoucím autem Luaz 967 alias žlutou žábou urazil na cestě z Prahy do Mongolska 17 tisíc kilometrů. "Byla to taková Tour de Totalita," říká dobrodruh v rozhovoru, kde mimo jiné prozradil i to, proč tentokrát zůstaly trabanty v garáži, kdy měl během cesty největší strach nebo jak vnímá přítomnost žen v expedičním týmu.
Žlutý cirkus míří po čtyřech měsících na cestě k velkému finále! Dokázali plovoucím autem ujet přes 17 tisíc kilometrů. Dokázali přejet hory, přeplout poušť, ztratit se v nekonečné divočině Mongolska a opět ukázat, že když se chce, tak to jde! Protože dobrodružství jde najít jen tam, kde je naděje na neúspěch. Ale je čas dojet do cíle. Jenže kde je vlastně ten cíl?
Žlutý cirkus uvízl s autem, které nejde ani řídit, ani táhnout, v Gobi a čeká, jestli a jak se k nim dostanou náhradní díly! Stávají se z nich Robinsoni pouště, kterým nejvíce lezou krkem rybičky. A jestli se jim povede vyrazit, musí se nějak dostat na druhou stranu pískové hradby!
Nestíháme porod ani svatbu, ale máme světový rekord! Jedeme na sever Mongolska a skončíme na jeho jihu. Nad hlavou nám planou hvězdy i útesy. Hledáme bájného olgoje chorchoje pod zpívající dunou a nakonec plujeme pouští.
Mongolská divočina je něco, co jsme nikde na světě neviděli. A to si troufáme říct, že jsme toho viděli docela dost. A mongolská jídla, ta se také jen tak někde nevidí. A všechno dohromady je to jako žít v dobrodružném románu, který člověk se zatajeným dechem četl, když mu bylo třináct. Až na to, že tohle je skutečné!
"Žlutý cirkus má být legrace, dobrodružství a bezstarostnost. Jenže naše cesty nejsou hraný film, je to skutečný život skutečných lidí, a ten je někdy smutný a někdy krutý. Jsou chvíle, kdy je srážka s realitou opravdu tvrdá. Ale i tak je na konci tunelu světlo a je se na co těšit!" Dan Přibáň vzpomíná na nedávno zesnulého přítele a člena skupiny žlutých trabantů Radka Jonu.
"Jak uděláte z žáby pohodlné auto? Rozbijete jí motor! A pak už to jde jedno s druhým. Jak se stát štamgasty v cukrárně pro petrolheady, jak uspořádat mezinárodní spiknutí a jak ujet 300 kilometrů za den a mít z toho radost. Žlutá žába se nevzdává a pomalu a nejistě se blíží k Mongolsku!" Cestovatel Dan Přibáň píše o dobrodružství, která zakouší na cestě luazem alias žlutou žábou.
Skupina vědců z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR a z dalších vědeckých pracovišť pod vedením profesora Josefa Bryji mapovala v říjnu v Ugandě malé savce. Biologové chtěli doplnit slepá místa, odkud neexistují žádné informace o rozmanitosti těchto savců a jejich virů. Momentálně probíhají genetické analýzy, vědci slibují zajímavé objevy.
Zatímco Evropa se potýká s pandemií koronaviru a cestování je pro většinu lidí luxusem, maďarská rodina již několik měsíců pluje kolem světa na 15metrové lodi s názvem Teatime. Jejich dobrodružná cesta začala loni v červnu v Chorvatsku a momentálně se nachází na karibském ostrově Svatý Martin.
Potřeboval jsem místo, kde se děti nedovolají o pomoc a které je pro ně cizí. Díky strachu se dokážou s postavou lépe ztotožnit, musí to ale být strach z věcí, které už dříve poznaly, míní Vojtěch Matocha, autor oceňované knižní trilogie Prašina. Psal jsem ji vlastně pro sebe. K dětem musíte být upřímný, ne psát s chladnou vypočítavostí, že je chcete vzdělávat nebo vychovávat, dodává.
Dnes už kultovní kniha Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu začala v roce 1940 vycházet na pokračování v časopise Mladý hlasatel. Letos tedy slaví 80 let, příběhy Rychlých šípů, Vontů, Jana Tleskače a tajemných Stínadel zná většina Čechů. Skautská nadace pro ně připravila napínavou hru v uličkách staré Prahy. Při hledání ježků v kleci a dalších předmětů možná zjistíte, že legenda stále žije.
Patnáct let snila německá lezkyně a fotografka Ulla Lohmannová o tom, že zdolá takzvaný Totemový sloup u tasmánského mysu Cape Hauy. S obrovským vypětím sil se jí to povedlo. "Podívala jsem se dolů na rozbouřený oceán, pak nahoru na nekonečné nebe a najednou jsem byla volná jako pták," vzpomíná na pocity na vrcholu. Její snímky z různých výprav si můžete prohlédnout ve fotogalerii.
Zakladatel nakladatelství Labyrint Joachim Dvořák před šesti lety pomohl na svět dětskému časopisu Raketa. Ten vychází čtyřikrát ročně, je bez reklam a každým číslem prostupuje jedno téma, jako je například vesmír nebo tolerance. Ještě donedávna do něj sám přispíval se svou dcerou Miou reportážemi ze společných výletů. Ty se nyní rozhodl vydat také knižně pod názvem Kniha na výlety.
Tomáš Zábranský na jaře slíbil své dceři, že ji vezme na dovolenou do Španělska. Pandemie koronaviru jim ale zhatila plány, a nejeli nikam. Jednou si ale vzpomněl, že Španělsko se nachází také v Česku, a dceru do osady na Plzeňsku vzal. Zde jej také napadlo vyrazit sólo na cestu kolem světa, aniž by opustil Česko. Na 32 let staré motorce Simson to zvládl za sedm dní.
Narodili se sice v podhůří moravskoslezských Beskyd, už pět let ale sjíždějí ledové vlny na pomezí Atlantiku a Severního ledového oceánu nebo krkolomné ledovce na Islandu. Bratři Polachovi přijeli na ostrov před šesti lety a okamžitě si jej zamilovali. O jejich životě snů mezi fjordy natočili čeští dokumentaristé film Between Fjords.
Průzkumná výprava u severního pólu málem skončila tragédií poté, co se Mark Horn a Fred Roux rozhodli vyšplhat na utržený kus ledovce. Ledovec se totiž s oběma muži převrátil jen pár minut poté, co na něj začali lézt. Dramatické okamžiky zaznamenal jeden z členů posádky.
