Za kulisy událostí – Prezident Barack Obama označil ruský návrh zbavit syrský režim chemických zbraní za možný průlom. I kdyby ale Bašár Asad souhlasil s mezinárodním dohledem nad svým arzenálem, budou Spojené státy i nadále tlačit hrozbou vojenského útoku, slíbil Obama.
Redakce Insideru se pokusila s pomocí vojenských expertů, ale i postřehů jednoho z klasiků plánování leteckých operací Johna Wardena alespoň naznačit, jak by mohla případná akce USA – kdyby ruský postup selhal – vypadat.
Skočili jim na "špek"
Když se Izraelci rozhodli vyřadit důmyslný syrský pozemní protiletadlový raketový systém, který Syřané v roce 1982 vytvořili v údolí Bikaá, museli vzít v úvahu nejeden inovativní nápad a technickou vymoženost protivníka – včetně jeho polního dělostřelectva cvičeného k vyřazení bezpilotních letounů s televizními kamerami, které poskytovaly přehled o bitvě v reálném čase, ale i možné zneškodnění víceúčelových letounů F-15 jako vzdušných řídicích stanovišť. Operace probíhala následovně: Izraelci oklamali Syřany vypuštěním dálkově řízených bezpilotních letounů, které na obrazovkách obsluh radarů vytvářely odrazy podobné odrazům od stíhaček. Syřané zareagovali vypálením sovětských raket SA-6 proti "ničemu", čímž rozkryli pozice své protivzdušné obrany a zejména pak radarů. Na ně se pak okamžitě snesly izraelské rakety. Po selhání raket Syřané zvedli vlny stíhacích letounů. Na to byli ovšem Izraelci připraveni rušením datových a hovorových spojení, na nichž byli syrští piloti závislí. Rázem tak byli degradováni na neřízené jednotlivce, kteří se na vlastní pěst snažili čelit mnohem početnějším a z řídicích stanovišť skvěle vedeným izraelským letounům. Syrské velení odstřihnuté od získávání informací, ale i spojení, vrhalo proti Izraelcům bezúčelně další a další stíhačky. Operace trvala týden a Syřané v ní ztratili 85 stíhaček a 29 protiletadlových raketových baterií. Naproti tomu Izraelci neutrpěli žádné ztráty způsobené syrským letectvem. Podle dostupných informací přišli pouze o dva či tři stroje, které byly zasaženy pozemní protivzdušnou obranou. "Úspěch Izraelců byl tak skvělý, protože se soustředili na všechny části syrského velení. Těžko říci, zda ho lze opakovat v mnohem širším měřítku, avšak operace s účinností jen dvacet procent by byla stále podivuhodná," domnívá se americký letecký plánovač John Warden. A jak dodává, reálné to je i dnes. S podmínkou, že budou vlastní základny bezpečné před útokem – pak jsou šance ohromné. Dokonce natolik, že by při podobných operacích měla být věnována maximální pozornost dobře organizovanému útoku na nepřátelská řídicí centra a jeho systému velení. "Systém velení a řízení bude v moderní válce vždy zvláště přitažlivým cílem. Bez velení se z armády stává pouhý dav ovcí bez hlavy," konstatuje plánovač leteckých operací John Warden.
Kličkující střely Tomahawk
Od zmíněného izraelsko-syrského konfliktu uplynula sice řada let, avšak model lsti a následného paralyzování důležitých syrských vojenských a průmyslových center zůstává v podstatě stejný. Jeho účinnost navíc umocňují sofistikované zbraně – až již jde o neviditelné bombardéry B-2, anebo naprogramované střely s plochou dráhou letu Tomahawk. Ty lze jen s obtížemi zlikvidovat. Kopírují totiž terén a k cíli neletí nikdy přímo, ale podle potřeby i údolími... často pod úrovní radarů. "Při podobných úderech je nutné vždy jako první napadnout protivzdušnou obranu protivníka," podotýká velitel českého armádního letectva Libor Štefánik. Použití střel s plochou dráhou letu nepředstavuje podle něj prakticky žádné riziko vlastních ztrát. A dodává: "Případný úder by byl proto s vysokou pravděpodobností proveden nejdříve právě takovými střelami. Nasvědčuje tomu ostatně i umístění torpédoborců schopných odpalovat tyto střely ve Středozemním moři. Na úder střelami s plochou dráhou letu může, ale také nemusí navázat nasazení stíhacích bombardérů a potenciálně i strategických bombardérů, které navíc rovněž mohou nést střely s plochou dráhou letu."
A Štefánik zmiňuje ještě jeden zajímavý fakt: Nasazení letectva nemusí nezbytně znamenat narušení vzdušného prostoru protivníka, protože některé typy munice lze z bombardérů vypustit i z poměrně velké vzdálenosti od syrských hranic. Z hlediska mezinárodního práva je ale podle plukovníka jedno, zda jsou použity jen vzdušné údery. I v případě nepřítomnosti pozemních jednotek se jedná o válečný akt, a tudíž zahájení ozbrojeného konfliktu.
Počítat se musí i s lidskými štíty
Pořadí cílů vzdušných úderů je podle bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého následující: radary, palebné baterie syrské protivzdušné obrany, letectvo a velitelská řídicí centra. Ovšem s výjimkou rezidence Bašára Asada. "Útok by měl vést ‚jen‘ k jeho citelnému vojenskému oslabení. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by ho Američané chtěli zlikvidovat. Na to si dají naopak velký pozor. Zbavit se ho musí Syřané," soudí někdejší velitel české armády, jenž mimochodem vystudoval prestižní Vysokou válečnou školu US Army. Generál si nicméně klade otázku, jak naložit s důležitými cíli, v jejichž blízkosti se budou nacházet živé lidské štíty, anebo třeba školy či unikátní architektonické památky. "V tom případě by Američany čekalo složité rozhodování," míní. Při vzdušných úderech musí Američané počítat i s tím, že protivník přemístí své jednotky i s technikou do obydlených oblastí, což podle velitele letectva Štefánika může vést k obětem na životech obyvatel. "Může to vést dokonce i k tomu, že od zničení některých cílů bude z obavy před civilními ztrátami upuštěno," analyzuje možný vývoj situace Štefánik. Generál Šedivý na druhé straně vylučuje, že by k cílům, které mají být zničeny, patřily právě kvůli ohrožení obyvatel sklady s chemickými zbraněmi. Štefánik ale připomíná, že technické prostředky k ničení chemických zbraní existují – například termobarická munice (explozivní zbraň pracující na principu výbuchu aerosolového oblaku paliva smíseného se vzduchem – pozn. red.). K efektivnímu zničení chemických zbraní je ale podle Štefánika třeba co nejvíce přesných informací o místě, typu a způsobu uložení chemických zbraní.
Vzhledem k předpokládanému velkému množství chemických zbraní, jimiž syrská armáda disponuje, nelze očekávat jejich kompletní zničení. A Štefánik varuje, že nelze vyloučit ani to, že by při vzdušných úderech na sklady protivník mohl chemické látky vypustit a ze ztrát na civilních obětech obvinit útočící stranu. "Každopádně jsem k úderům na taková zařízení spíše skeptický, i když z vojenského hlediska to vyloučit nelze," uvedl Štefánik. Jak jednou bombou vyřadit letectvo
O tom, jak je pro úspěch akce důležitý výběr cílů, svědčí i další příklad z izraelsko-syrské války v roce 1973. V neděli 7. října Syřané zasadili svoje tankové zálohy na Golanských výšinách. Tři sta tanků, jimž velel bratr tehdejšího syrského prezidenta, přijelo do vzdálenosti pěti mil od mostu Benot Yacov. Mezi lavinou obrněnců a příležitostí vyrazit do rovin pod Golanskými výšinami nestálo vůbec nic. Když nepočítáme hrstku záložníků, kteří zrovna narukovali na frontu. Už se zdálo, že Izraelci budou muset dramaticky ustoupit syrskému útoku. Jenomže syrským tankistům "došla pára". Přesněji pohonné hmoty a munice. Předcházející noci totiž izraelské letectvo vybombardovalo v syrském týlu kolony nákladních vozidel s municí a pohonnými hmotami pro tanky. "Jediná puma svržená na správný cíl, například na sklady náhradních dílů pro letadla, může nepřímo vyřadit desítky protivníkových stíhaček. Zatímco je velmi málo pravděpodobné, že jeden letoun sestřelí nad frontou alespoň jeden nepřátelský stroj," vysvětluje plánovač Warden. Operační velitelé by proto měli politickým vůdcům vysvětlit, že selektivní údery na protivníkův týl ho mohou srazit na kolena mnohem efektivněji než v přímém boji.
K takovým cílům, jejichž zničení mohou oslabit Asadův režim, nepatří tedy jen důležitá velitelská centra (jakkoliv jde v první vlně úderů o prioritní cíl), ale následně celá vojenská infrastruktura – od továren a skladů na munici, pohonné hmoty či ropné rafinerie. A jak připomíná i velitel českého letectva Štefánik, možných cílů je v druhé etapě poměrně velké množství. Pokud by tato "druhá fáze" vzdušných úderů vůbec nastala, pak by v úvahu připadaly vzdušné údery k ochraně civilistů před použitím Asadových těžkých zbraní a pokračovalo by se i v ničení vojenské infrastruktury. "Spojené státy disponují poměrně velkými rezervami jak v oblasti zbraňových systémů, tak logistiky. Jako každý konflikt je i tento mimo jiné otázkou politické vůle a zadání, což ovšem není otázka pro vojáka, ale politickou reprezentaci zainteresovaných států," vysvětluje letec, proč se nenechá přimět k hodnocení chystané ryze vzdušné operace, nýbrž jen k předestření více či méně známých faktů.
"Orchestrace" války
Zato generála Šedivého se při úvahách nad připravovanou akcí proti Sýrii zmocňují obavy. Jak říká: "Výsledky podobné operace v Libyi nejsou povzbudivé a v případě Afghánistánu dokonce tragické." Již dnes je podle generála jasné, že demokratické síly syrských povstalců nejsou v jejich vedení. "Velmi se obávám toho, aby Bašára Asada nevystřídalo nakonec seskupení radikálních islamistů tvořených Al-Káidou a Hizballáhem. Pak by se tahle operace obrátila proti Spojeným státům. V některých islámských zemích se nelze vždy řídit našimi kulturními zvyklostmi. Mnohé věci, které se v nich odehrávají, nechápeme, anebo nás pobuřují. Tam jsou ale už po staletí zcela samozřejmé," varuje Šedivý.
Stejně jako skladatel komponuje skladbu, aby dosáhl určitého cíle, a přemýšlí, jakými nástroji a tóninami ho dosáhnout, kdy klíčová "síla" bývá dlouho zticha, zatímco břímě skladby nesou doplňující síly, musí podle Johna Wardena i nynější plánovači chystané vzdušné operace dosáhnout toho, aby byla sladěným leteckým koncertem. Warden tomuto procesu dokonce přezdívá "orchestrace letecké války". Pokud ji ale nebude dosaženo – a myslí tím nejen vytyčení jasných cílů, představ, co bude po válce následovat, a tudíž i souznění operačních velitelů a politických vůdců –, stane se tento orchestr falešně hrající kutálkou, která ničeho nedosáhla.
Jan Gazdík