Zahraničí – Když se 1. června 2005 v pražském Hloubětíně instaloval první babybox, oháněli se autoři projektu příkladem sousedního Německa. Schránky na anonymní odkládání dětí tam tehdy fungovaly už pátým rokem a za tu dobu jich po celé zemi vzniklo na osm desítek.
Dvanáct let po zprovoznění prvního německého babyboxu (německy „Babyklappe“) ale schránkám na děti v Německu zvoní hrana. Němcům se, zdá se, projekt vymkl z rukou.
Stejně jako v Česku, i ve Spolkové republice trvají příznivci i odpůrci babyboxů dlouhá léta na svém: pro jedny zachraňují životy, pro druhé berou dětem identitu, na kterou mají – dokonce německým ústavním soudem potvrzené - právo.
Kritici vyhřívaných skříněk teď ale ve sporu mají navrch. Z nové zprávy, kterou si nechalo zpracovat Spolkové ministerstvo pro rodinu, totiž vyplývá: u pětiny odložených či anonymně narozených dětí v Německu není jasné, kde skončily.
Tedy jestli si je matka vzala zpět, zda je někdo adoptoval, nebo je stihl jiný osud. „Děti z babyboxů zmizely,“ napsal list Die Welt.
V Německu funguje odhadem 220 babyboxů (přesné číslo nikdo nezná). Vznikat začaly poté, co severoněmecký Hamburk roku 1999 vyděsil nález mrtvého novorozence v krabici od bot a dalšího v kontejneru na starý papír.
Od roku 2000 bylo ve Spolkové republice anonymně porozeno nebo odloženo skoro 1000 dětí. U 200 z nich se nepodařilo dohledat, co se s nimi stalo dál.
„Že nikdo neví, kdo jsou matky odložených kojenců, bylo součástí konceptu. Že nikdo neví, kam se tyto děti poděly, to ne,“ komentoval alarmující číslo týdeník Der Spiegel.
Potíž je v tom, že babybox si může v Německu otevřít de facto každý. Dokonce nepotřebuje ani povolení k provozu. „Máte domek nebo zahradní besídku? Pak si můžete otevřít babybox,“ lakonicky upozorňuje profesorka kriminalistiky Christine Swienteková.
Schránky pro odkládání dětí tak zdaleka nenajdete jen na německých klinikách. Provozují je také nejrůznější spolky, církve, a dokonce i soukromé osoby. Hlásit státu – respektive příslušnému úřadu pro péči o dítě – se nemusí ani babybox, ani do něj odložené dítě.
I adopci může provozovatel babyboxu zorganizovat sám, a obejít tak úředníky i jakoukoliv následnou kontrolu.
„Došla jsem k přesvědčení, že se v Německu nesmějí žádné nové babyboxy otvírat a že by všechny dosavadní projekty měly postupně skončit,“ reagovala na zprávu o „ztracených“ dětech vlivná poslankyně vládní CDU Ingrid Fischbachová.
A Česko?
I naše ministerstvo práce a sociálních věcí momentálně řeší, jak upravit adopci dětí z babyboxů. Zatím však platí jeho doporučení z roku 2008. Úřady u nás obejít nelze – klíčovou roli hraje kraj.
České babyboxy jsou navíc - s výjimkou dvou, které provozují městské úřady - vždy umístěny v nemocnicích.
Přesto bychom ani my neměli ignorovat argumenty, které zaznívají zpoza naší západní hranice.
Třeba ten, že počet zabitých novorozenců je, navzdory boomu babyboxů, v Německu stále tentýž (25 dětí ročně). Že matky, které své čerstvě narozené děti zabily, na možnost dát je do babyboxu ani nepomyslely. Nebo že lepší legislativa, třeba do detailů promyšlený zákon o důvěrných porodech, by leccos vyřešila líp než pípající schránka na odložené děti.
