Profil – Jeho oblíbeným sportem je rafting, má rád whisky i doutníky a do jeho vzdělání patří například znalost srílanské sinhálštiny nebo jazyka dhivehi, kterým se hovoří na Maledivách.
Vysokou postavou a snědší kůží, kterou zdědil po arménských předcích, mezi přední ruské politiky příliš nezapadá (jak známo, Vladimir Putin i premiér Dmitrij Medveděv nemají ani jeden přes 170 centimetrů).
Přesto patří třiašedesátiletý Sergej Lavrov mezi stálice ruské politické scény. Ve vysoké politice a diplomacii působil už v časech, kdy jména Putin nebo Medveděv nikomu nic neříkala ani v Rusku.
Od roku 1994 byl ruským velvyslancem při OSN a už devět let je ministrem zahraničí Ruské federace. Dlouho stál ve stínu slavnějších jmen, protože ministři zahraničí se pamatují přece jenom hůře než prezidenti či premiéři. Ale válka v Sýrii mu zajistila věhlas.
Obzvláště v posledních dnech, kdy vyjednal s americkým protějškem Johnem Kerrym dohodu o syrském chemickém odzbrojení a odvrácení amerického útoku na Sýrii.
Ti, kdo s Lavrovem vyjednávali, mu přiznávají dvě věci. Je příjemný až šarmantní, mimořádně vzdělaný společník a také zkušený, leč tvrdý vyjednávač. Ze svého působení v OSN v Radě bezpečnosti zná tyto instituce velmi dobře.
Za Rusko absolvoval především diskuse kolem Iráku a jeho zbrojních programů. Zkušenosti teď zúročuje v Sýrii. Vytrvalý odpor vůči téměř všem návrhům západních zemí a odrážení kritiky za to, že Moskva stojí za brutálním diktátorem a dodává mu zbraně, „zvládá“ s klidem a trpělivostí.
Podle svědků z OSN nikdy nezvyšuje hlas ani se nerozčiluje. Jen tvrdě a cílevědomě vyjednává, argumentuje, přesvědčuje. Diplomacii má po letech opravdu v krvi.
Kerry k němu údajně má osobní sympatie a oslovuje ho Sergeji. S Kerrym se prý kromě Sýrie a jiných pracovních věcí Lavrov baví hlavně o hokeji a fotbale, i když se nechce věřit, že Kerry jako Američan je zrovna fanouškem hry, která je v USA zcela na okraji zájmu (i když Henry Kissinger byl doslova fotbalovým fanatikem, ale ten přece jenom pocházel z Německa).
I bývalý český ministr Karel Schwarzenberg označil Lavrova za přítele, přestože předseda TOP 09 patří mezi ty, kteří vůči Rusku náklonností neplanou.
S Lavrovem si Schwarzenberg veřejně neporozuměl v tom, zda Česká republika a okolní země patří do střední, nebo východní Evropy. Zatímco český politik trval na střední, podle Lavrova patří ČR a její sousedi v OSN do skupiny zemí oficiálně nazvané východní Evropa.
Šéfka rakouské diplomacie Ursula Plassniková řekla deníku New York Times, že Lavrov ji v Moskvě přivítal před slavnou kavárnou Puškin s kyticí v ruce.
Hlavní slovo v ruské zahraniční politice má samozřejmě prezident, ale zkušení ministři politiku země vždy do jisté míry ovlivňovali a jejich slovo mělo velkou váhu.
Ještě za sovětských časů výrazně spoluvytvářeli politiku Moskvy vůči Spojeným státům – především v období tzv. uvolnění napětí a odzbrojovacích smluv v první polovině sedmdesátých let – ministr zahraničí Andrej Gromyko a dlouholetý velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin.
Podobně na začátku devadesátých let měl výrazný podíl na dočasném sblížení Ruska se Západem za prezidenta Borise Jelcina jeho ministr zahraničí Andrej Kozyrev.
Když Putin nedávno přijal v Kremlu Kerryho a řeč šla o mírovém jednání kolem Sýrie, ruský prezident podotkl: „Pracujte na tom s Lavrovem.“
S Putinovým předchůdcem Medveděvem se Lavrov podle ruských diplomatických zdrojů výrazně neshodl ohledně Libye. Ministr chtěl v Radě bezpečnosti OSN vetovat rezoluci umožňující ozbrojený zásah na ochranu civilistů v době povstání proti Muammaru Kaddáfímu.
Medveděv nesouhlasil a rozhodl, že Moskva se zdržela hlasování, čímž legalizovala vojenskou akci zemí NATO proti Kaddáfímu.
Lavrov byl synem rodičů, kteří měli v Sovětském svazu slušné postavení. Oba byli členy komunistické strany a matka pracovala na ministerstvu zahraničního obchodu. Proto mohl Lavrov studovat na proslulém Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO).
Sinhálštinu a maledivský jazyk dhiverhi ovládá, protože po škole byl přidělen na sovětské velvyslanectví ve srílanském Kolombu.
Mezi historkami, které o něm kolují z doby pozdějšího působení v OSN, vyniká jedna. Svědčí o jeho náruživosti k doutníkům.
Byl prý jedním z mála diplomatů, možná dokonce jediným, který vědomě nerespektoval zákaz kouření v budově OSN. Říkal, že generální tajemník OSN Kofi Annan není vlastníkem budovy, a nemá tedy co zakazovat.
Dohodu o syrském odzbrojení a odvrácení amerického útoku na Sýrii ruská média prezentují jako patrně největší triumf Lavrova v jeho dosavadní kariéře. Teď to ovšem není zcela v jeho rukou. Pokud dohoda zkolabuje a Američané přece jen na Asadův režim v Sýrii zaútočí, Lavrovův úspěch bude zapomenut.
Martin Novák
