Zahraničí – V jiné zemi by zpráva, že premiéra unesly (a pak zase pustily) ozbrojené milice neznámého jména, vyvolala poprask. V Libyi jako by se čekala. A vlastně ani nikoho nepřekvapila.
Stát Libye s vládou, která ho řídí, dnes de facto neexistuje. Zemi ovládají ozbrojené skupiny, jež se nedaří dostat pod kontrolu. Byť se je libyjské vedení snaží začlenit do státních struktur. A alespoň některé z nich formálně podřídit ministerstvu vnitra.
Milice byly před dvěma lety součástí koalice, která se postavila Muammaru Kaddáfímu. Po jeho smrti se ale rychle rozpadla. Od té doby bojují skupiny proti politickému establishmentu (jehož symbolem je právě první regulérně zvolený libyjský premiér Alí Zajdán) i mezi sebou; o území, autonomii, peníze i o moc. Výsledek? Nejhorší politická krize od Kaddáfího pádu.
Kolik milic v Libyi operuje, není známo. Rozhodně jich jsou desítky. Jen některé mají politické cíle, právě ty ale patří k těm nejviditelnějším. V dubnu jedna z nich obklíčila ministerstvo zahraničí v Tripolisu. Úřad blokovala s pomocí dvacítky nákladních aut, jež měla na korbách děla.
Arzenál, který mají libyjské polovojenské skupiny v rukách, je ale mnohem pestřejší. Z Kaddáfího skladů kupříkladu zmizelo zhruba 6000 takzvaných Manpads (Man Portable Air Defense Systems, česky ruční protiletadlové řízené střely). Jsou malé, odpalují se z ramene a snadno se skryjí. Bez problémů dokážou zničit auto, autobus, ale i velké dopravní letadlo. Je téměř jisté, že minimálně část z nich je v moci tamní milice.
Bomby ostatně v Libyi odpalují skoro denně. Jedna z nich například zabila hlavního libyjského vyšetřovatele, který měl objasnit rok starou smrt amerického velvyslance Stevense v Benghází. Někdo mu ji připevnil na auto.
V září vybuchla bomba nastražená v autě také před jednou z poboček libyjského ministerstva zahraničí – znovu v Benghází. Z budovy zbyly trosky. Tentýž měsíc ozbrojenci pobili vládní vojáky na kontrolním stanovišti u někdejší Kaddáfího bašty Baní Valídu.
Praktiky milicí tvrdě dopadají i na řadové Libyjce. Když kmenoví bojovníci před časem vyřadili z provozu pumpy studní v pouštní oblasti na jihu, v Tripolisu na deset dní zcela zkolabovalo zásobování domácností vodou. Týdny trvající blokáda ropných terminálů je navíc připravila o benzin i proud (protože elektrárnám došla nafta).
Mapa Libye teď každopádně připomíná hodně rozdrobenou mozaiku.
Hlasy po odtržení znějí z východu země, samo vládnout si chce i již zmiňované Benghází.
Ve městě Sabhá na jihozápadě už armáda před místními ozbrojenci kapitulovala. V historickém regionu Fezzán chtějí Tuaregové, příslušníci kmene Tubu a různé arabské skupiny vyhlásit autonomii. Tlačí se sem ale i polovojenské jednotky z ciziny. Ubari poblíž hranic s Alžírskem kupříkladu obsadili džihádisté ze severu Mali.
Mimochodem – dlouhé prsty milic z Libye sahají až do Evropy. Svědčí o tom i týden stará tragédie u břehů italské Lampedusy.
Uprchlíci, kteří do Itálie vypluli z libyjského přístavu a cestu přes Středozemní moře přežili, vyprávějí, že peníze (1000 až 2000 dolarů) za plavbu ve člunu platili právě libyjským ozbrojencům.
Přesto se mnoho běženců do Evropy nakonec vydalo až s několikaměsíčním zpožděním. Ozbrojení Libyjci (ať už ti, kterým předtím zaplatili, nebo lidé z jiných skupin) je krátce před smluveným odjezdem zatkli a žádali další peníze. Kdo neměl na vykoupení, toho předali libyjským imigračním úřadům.
Zuzana Kleknerová