Portrét – Před téměř deseti lety se stala finanční ředitelkou neratovické Spolany. Od té doby působila Jana Tonová v dalších firmách vždy jako šéfka financí. Je zároveň i členkou Mensy České republiky, čímž se řadí výškou své inteligence mezi horní dvě procenta populace. Zajetí nudných čísel se však brání. „Jsem hodně aktivní, veselá a někdy i trochu potrhlá, což by od finanční ředitelky málokdo čekal,“ říká o sobě s úsměvem.
Od těžké chemie až ke knihám
Tonová nedávno nastoupila do českého nakladatelství Albatros Media, kde řídí finance. Opět se tak vrací ke své staré vášni – čtení. V poslední době si oblíbila například romány od Simony Monyové. Nakladatelství, které prostřednictvím svých knih může pozitivně působit na společnost, představuje pro Tonovou určitý protiklad k jejímu předchozímu zaměstnání ve společnosti Klepierre. Ta vlastní a spravuje velká nákupní centra.
Své úplně první zaměstnání však našla Tonová hned po vysoké škole na pražském finančním úřadě jako referentka daně z příjmu. „Byla to tehdy zajímavá práce. Krátce po revoluci vznikala spousta nových firem. Mezi poplatníky byly velké státní podniky i malé firmičky, které si vedly jednoduché účetnictví,“ vzpomíná.
V roce 1996 získala místo ve Spolaně, kde nakonec zůstala jedenáct let. Nejdříve ji nabídka práce v chemičce moc nelákala. „Přestěhovali jsme se do Neratovic, hledala jsem práci, ale říkala jsem si, že když bydlím v Neratovicích, nemusím přece hned pracovat ve Spolaně,“ vypráví s úsměvem. Jenže místo přesně odpovídalo jejím znalostem, takže nastoupila jako účetní metodička a postupně povýšila až na finanční ředitelku. Tehdy před ní stálo složité období, jelikož za jejího působení probíhal prodej Spolany polskému koncernu PKN Orlen.
Po jedenácti letech, kdy bydlela pár set metrů od své kanceláře, se Tonová pracovně přesunula o 350 kilometrů na jihovýchod, do Luhačovic. Nastoupila opět jako finanční ředitelka do Podravky-Lagris, která podniká v oblasti potravinářského průmyslu v jihovýchodní, střední a východní Evropě. „Na Moravu jsem vyrážela vždy v úterý ráno a pozorovala cestou východ slunce a ve čtvrtek zase jeho západ, když jsem se vracela. Najezdila jsem takto asi pět tisíc kilometrů každý měsíc,“ popisuje své dojíždění. Tonová nastoupila v období, kdy firma vyžadovala restrukturalizaci, na které se jako členka vedení podílela přes dva roky.
Poté co tento úkol splnila, přijala v roce 2010 práci v Kosteleckých uzeninách. „Jako finanční ředitelka jsem práci dělala vlastně pořád stejnou, ale všechny firmy se od sebe hodně lišily,“ vysvětluje. Největší změnou byl přechod z oboru těžké chemie, kde byl provoz společnosti pomalejší, jednalo se o velkých investicích a trvalo dlouho, než se udělalo rozhodnutí. Oproti tomu v oboru potravinářství jsou rychloobrátkové firmy, kde každý den čeká na zboží zákazník a všechno se odehrává mnohem rychleji.
Následovala zhruba roční práce pro zmíněnou obchodní firmu Klepierre. Pak nastoupila Tonová do společnosti Albatros Media, která zaštiťuje devět samostatných nakladatelství, jako například Albatros, BizBooks, Computer Press nebo XYZ, a každý rok dohromady vydá více než tisíc titulů. Podle posledních výsledků za rok 2012 měla firma zisk přes čtyři miliony korun a tržby v hodnotě téměř 350 milionů. Své tituly nyní vydává nejen v češtině a slovenštině, ale také například v polštině, maďarštině, finštině, dánštině, holandštině, estonštině, chorvatštině nebo slovinštině.
Společnost navazuje na nakladatelství Albatros, které funguje jako nejstarší české nakladatelství už od roku 1949 a od svého vzniku se specializuje na vydávání literatury pro děti a mládež.
Kariéru jsem cíleně nebudovala
Studiem střední ekonomické školy a následně účetnictví na pražské Vysoké škole ekonomické Tonová částečně navázala na rodinnou tradici. „Maminka byla celý život účetní a později pracovala také na finančním úřadě,“ vysvětluje, co ji ovlivnilo jako dítě při výběru zaměření. Nechtěla ale být obyčejnou účetní v kanceláři. „Vždycky jsem byla hodně aktivní, dobře jsem se učila a ve třídě mi říkali, že já budu jednou nějaká ředitelka. Tehdy jsem to ale brala jako legraci a smála se tomu,“ vzpomíná. Nicméně už tenkrát se ujala funkce předsedkyně třídy.
Nynější roli ředitelky ale doma odkládá stranou. Své finance sice pod kontrolou má, ale nevěnuje se jim tak důkladně jako v práci. Zaměstnání dokáže dát hodně času, jako workoholičku však sama sebe nevidí. „Nejsem extrémně spořivá ani si doma nedělám velké evidence výdajů, na to já moc nejsem,“ přiznává. Místo toho se raději věnuje rodině nebo sportu.
I přes své vysoké postavení zdůrazňuje, že se na budování kariéry nikdy nezaměřovala. „To je vidět i na tom, že jsem krátce po vysoké škole založila rodinu – neodkládala jsem to kvůli kariéře,“ uvádí.
Na všechna místa, kde pracovala, se vždy dostala přes inzerát a následné výběrové řízení, ačkoliv to ve vrcholovém managementu není podle jejích zkušeností úplně obvyklé. „Velká část topmanažerů shání místa přes své kontakty,“ říká Tonová, která sama speciální doporučení od nikoho neměla. „Věřím ale tomu, že dokážu předvést své schopnosti a dostanu se do firmy standardním způsobem.“
Hostitelská péče o dvojčata
Kromě už dospělé dcery má Tonová v takzvané hostitelské péči další dvě děti. Před sedmi lety si vzala z dětského domova v Klánovicích dva sourozence, chlapce a dívku. Dnes už jim je přes dvacet, ale tehdy jim bylo kolem 14 let, přišli o rodiče a na adopci už byli příliš velcí. Tak si je Tonová začala brát k sobě do rodiny na víkendy a dovolené.
„Původně jsem si přála jen jedno dítě a menší, ale chtěli jsme někomu opravdu pomoci, tak jsme se domluvili s ředitelem dětského domova a našli děti, které nejvíce potřebovaly podpořit,“ vysvětluje. Po příchodu do nové rodiny byli sourozenci velmi nesmělí a uzavření do sebe. Přestože komunikace zpočátku vázla, postupně se stali členy rodiny. „Dnes už bydlí na internátech a tolik se už nevidíme, ale to nemění nic na tom, že já je beru tak, že k nám pořád patří,“ dodává Tonová.
MONIKA ĎURÍČKOVÁ
