Komentář – S unijní legislativou je to někdy jako s ropnými produkty: jakmile stoupne cena ropy na světových trzích, ceny benzinu a nafty na čerpacích stanicích okamžitě vyletí vzhůru. Každý přeci musí pochopit, že jejich ceny jsou přímo odvozeny z ceny ropy. Jenže když ropa na světových trzích naopak zlevní, najednou se zjistí, že všechno je složitější, že do hry vstupuje řada dalších faktorů – no zkrátka že je v pořádku, když ceny ropných produktů jen tak neklesají, a že jejich ceny si „žijí vlastním životem“.
Podobně je tomu i s legislativou Evropské unie: jakmile v Bruselu vydají nějakou novou směrnici, členské země jsou povinny ji v předepsaném termínu zavést do své národní legislativy (tzv. je transponovat). Jenže když se pak ukáže, že ona původní směrnice nebyla v pořádku – dokonce tak moc, že byla soudní cestou zrušena –, najednou se ukazuje, že to není důvodem pro zrušení odpovídající právní úpravy v jednotlivých členských zemích. Protože ty si prý samy volí cestu a způsob, jakým naplnit požadavky původní směrnice.
Nedávno se to hezky ukázalo na povinnosti tzv. data retention alias uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Ano, to je ona často kritizovaná povinnost ukládaná telekomunikačním operátorům, aby plošně a „dopředu“, pro policejního strýčka Příhodu, uchovávali data o tom, komu a kdy jste volali či kdy a jak jste se připojovali k internetu (proto „provozní údaje“). A také kde jste se při tom nacházeli (proto „lokalizační údaje“), což je zvláště zajímavé u mobilních telefonů. Velmi nedávno, konkrétně 8. dubna 2014, však Soudní dvůr Evropské unie zrušil (učinil neplatnou) tu unijní směrnici, která předmětnou povinnost zavedla a upravila (směrnici 2006/24/ES). A ačkoli by zdravý rozum říkal, že v důsledku toho by měly být zrušeny i příslušné národní úpravy data retention (uchovávání provozních a lokalizačních údajů) a operátoři by měli přestat příslušná data shromažďovat a uchovávat, není tomu tak.
Najednou se ukazuje, že zrušení národních právních úprav vůbec není jakkoli automatické, a dokonce ani doporučené či očekávané. Tedy alespoň v případě unijní směrnice, která není tzv. přímo účinným předpisem a musí se nejprve promítnout do národních legislativ. To u nařízení a rozhodnutí, která se netransponují do národních legislativ, ale platí (jsou účinná) přímo, by tomu zřejmě bylo jinak, pokud by je soud prohlásil za neplatná. Ale u směrnice prý její zrušení (zneplatnění) automaticky naznamená zrušení příslušných národních právních úprav. To má být ponecháno na jednotlivých členských státech, které sice měly povinnost zavést to, co ze směrnice vyplývalo – ale nyní, když je směrnice soudem prohlášena za neplatnou, nemají povinnost na to reagovat a odpovídající národní úpravu zase zrušit. Mohou tak učinit, ale také nemusí – je to na jejich rozhodnutí.
Konkrétně v případě data retention alias uchovávání provozních a lokalizačních údajů se čekalo i na nějaké doporučení či stanovisko Evropské komise. Ale ani ona se na nedávné schůzce se zástupci členských zemí a velkých telekomunikačních operátorů nevyjádřila. Jen dala najevo, že vše ponechává na členských zemích a že sama nehodlá dávat nějaké vlastní doporučení ohledně národních právních úprav data retention.
Zde v ČR tak bude záležet na tom, jaký přístup zvolí resort průmyslu a obchodu, pod který celá problematika spadá. Zda se rozhodne tuzemskou právní úpravu uchovávání provozních a lokalizačních údajů zcela zrušit, případně jen nějak modifikovat. Nebo zda ji nechá beze změny. První, zatím zcela neoficiální signály zatím nenaznačují, že by MPO chystalo jakékoli změny.
Celá situace je o to nepříjemnější, že samotná problematika data retention je opravdu hodně kontroverzní. Je dlouhodobě silně kritizována ze strany širší uživatelské veřejnosti, které se nelíbí plošné shromažďování hodně citlivých údajů, spojené s ne zcela jasnými a nedostatečně přísnými pravidly jejich „skladování“ a využívání. Nadšeni z toho všeho nejsou ani telekomunikační operátoři, pro které je to povinnost navíc, byť částečně kompenzovaná úhradou nákladů ze strany státu. Vše se líbí snad jen policii a dalším složkám, které mají právo uchovávaná provozní a lokalizační data získávat a využívat pro boj s kriminalitou, proti terorismu atd.
Jako obvykle tedy jde o něco, co má jak své přínosy, tak i své problémy a negativní dopady – a u čeho je třeba usilovat o dostatečné vyvážení celého složitého systému, který kolem data retention vzniká. Jakmile se více vyhoví jedné straně, na úkor té druhé či druhých, je z toho nevyvážený stav, který obvykle dlouho nevydrží. I u nás do tohoto „vyvažování“ již jednou zasáhl soud, konkrétně Ústavní soud, když v březnu 2011 zrušil relevantní část zákona o elektronických komunikacích (§97/3+4 zákona č. 127/2005 Sb.), který tuto problematiku upravoval, a také příslušnou prováděcí vyhlášku č. 485/2005 Sb.
Ústavní soud ale neshledal protizákonnou samotnou podstatu uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Nelíbily se mu jen konkrétní aspekty právní úpravy. Například to, že možnost získávání provozních a lokalizačních údajů ze strany policie a dalších složek není vázána jen na řešení závažné trestné činnosti. Stejně tak se soudu nelíbil příliš široký okruh subjektů, oprávněných údaje získávat, i poměrně benevolentní postup jejich praktického získávání.
Podobně přitom rozhodl i Soudní dvůr Evropské unie, když prohlásil za neplatnou samotnou unijní směrnici o data retention. Také neřekl, že jakékoli uchovávání provozních a lokalizačních údajů nepřipadá z principu v úvahu. Místo toho odsoudil konkrétní aspekty právní úpravy vyžadované směrnicí. Především plošnost a „dopředný charakter“ sběru (ještě bez jakéhokoli podezření), i nedostatečná či úplně chybějící pravidla pro manipulaci s takto citlivými daty, i pro přístup k nim a jejich využití.
U nás, v mezidobí od verdiktu našeho Ústavního soudu v roce 2011, již došlo na „lepší vyvážení“ a novou úpravu celé problematiky uchovávání provozních a lokalizačních údajů, která již respektuje námitky Ústavního soudu (a která platí od konce roku 2012). Dopadne to stejně i na úrovni celé Unie? Bude připravena nová unijní směrnice o data retention, případně rovnou nařízení již respektující námitky Soudního dvora? Nebo to Unie „nechá být“, žádnou novou úpravu na unijní úrovni nepřipraví a nechá členské státy, ať si vše vyřeší samy? Uvidíme.
Jiří Peterka
