Dokument - Deník Insider získal znění ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause pro velezradu.
Text vznikl v expertní skupině složené ze senátorů a právníků poté, co je k tomu vyzval miliardář a protikorupční aktivista Karel Janeček. K němu se přidalo 17 organizací, většinou občanských sdružení, které se shodně domnívají, že vyhlášením amnestie porušil Klaus ústavu. Internetovou petici podepsalo už na 70 tisíc lidí.
Nutno podotknout, že aby mohla být žaloba podána, musí k ní svůj podpis připojit třetina senátorů, což se doposud nepodařilo.
Senát navrhuje Ústavnímu soudu, aby zbavil Klause funkce prezidenta (což už se jistě nestihne) a zároveň mu zamezil znovu kandidovat. Klaus by přišel o plat i padesátitisícovou rentu, na niž má po konci funkčního období nárok.
Návrh má 17 stránek, do čteček jsme proto poslali jen výseč. Kompletní znění najdete zde: ustavni_zaloba
... Z TEXTU ŽALOBY ...
Senát svůj návrh odůvodňuje následně:
Dne 7. března 2008 složil prof. Ing. Václav Klaus, CSc. (dále též prezident republiky nebo ústavně žalovaný), před oběma komorami Parlamentu České republiky Ústavou předepsaný slib tohoto znění: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“. Složením tohoto slibu se ujal úřadu prezidenta republiky. Ke dni podání této ústavní žaloby mandát prezidenta republiky trvá.
Senát Parlamentu České republiky (dále též ústavní žalobce) má za to, že prezident republiky se po dobu výkonu svého úřadu dopustil celkem pěti jednání, která považuje za protiprávní a to takovou měrou, že jsou každé z nich samostatně jednáním, které je velezradou, tak jak ji definuje ust. § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: „... jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“. Skutečnost, že se dle ústavního žalobce dopustil ústavně žalovaný celkem pěti jednání, pak prohlubuje dle názoru ústavního žalobce závažnost těchto skutků.
Z těchto důvodů podává ústavní žalobce tuto ústavní žalobu, přičemž jednotlivé skutkové body vymezené shora dále odůvodňuje, před tím ovšem vyjádří ústavní žalobce svůj obecný náhled na postavení prezidenta republiky a jeho odpovědnost v kontextu ústavního pořádku České republiky.
Prezident republiky je veřejnou funkcí jako každá jiná veřejná funkce a právní poměry a souvislosti spjaté s touto funkcí se řídí týmiž principy jako všechny veřejné funkce ve státě obecně. Česká republika je svým státním zřízením republikou, což plyne z jejího názvu stejně jako z vyznění ústavního pořádku a v intencích republikánského zřízení a ústavního státu je rovněž vykládán čl. 1 Ústavy, který je patrně nejobecnější normou, jež je referenčním rámcem celého ústavního pořádku. Z uvedeného pak plyne, že v kontextu ústavního pořádku jsou některé principy nepřekročitelné a výklad práva nemůže tíhnout k nerepublikánským právním konceptům. Ústavní žalobce nijak nezpochybňuje legitimitu konstitučních nebo parlamentních monarchií, vychází pouze z předpokladu, že Česká republika jí není.
Funkce prezidenta republiky, jež je textem Ústavy označována důsledně jako úřad, tedy dočasně propůjčené funkční postavení spjaté s některými pravomocemi, nadané určitými úkoly a poměřované určitou odpovědností, nemůže být spjata s takovými výsadami, které by popíraly principy výkonu jakékoliv funkce ve státě ovládaném republikánskou formou vlády. Smyslem úřadu je, jak už plyne ze slovního obsahu tohoto pojmu, dávat věcem předvídatelný řád a řídit záležitosti s předem daným cílem.
Ústavnímu žalobci je známo, že Ústava samotná konstatuje, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Stejně tak mu je známo, že Ústava zakazuje stíhání prezidenta s výjimkou stíhání pro velezradu, přičemž právní možnost stíhání pro velezradu je třeba vnímat tak, že je ve vztahu ke všem ostatním ustanovením speciální. Dle ústavního žalobce tak uvedená ustanovení nemají hmotněprávní význam ve vztahu k úřadu prezidenta republiky, ale pouze význam procedurální.
Jestliže Ústava současně s konstatováním absence odpovědnosti výslovně přičítá prezidentovi republiky nemálo úkolů spjatých s fungováním státu, neměl Ústavodárce rozhodně v úmyslu vytvořit pravidlo, že prezident republiky není těmito pravidly vázán, ale pouze pravidlo, že existuje pouze jeden jediný způsob, jakým za jejich dodržování nese právní odpovědnost. Tento způsob pak vymezil v ustanovení čl. 65 Ústavy, přičemž prezident republiky v rámci tohoto procesního nástroje nese odpovědnost za věcný výkon své funkce, tak jak je ústavním pořádkem vymezen.
Ve státě ovládaném republikánskou formou vlády je pak přípustná určitá redukce odpovědnosti (například v rámci trestní justice), pokud je tato redukce nahrazena jiným odpovědnostním vztahem, ať už právním nebo politickým. Ústavodárce v případě prezidenta republiky tak učinil svěřením žalobní funkce do rukou kolektivního orgánu, jenž má sice politickou povahu, ale jeho složení se mění průběžně, vykazuje vyšší míru stálosti a není spjat s výkonnou mocí tak intenzivně jako jiné zastupitelské sbory. Pravomoc soudní pak svěřil Ústavnímu soudu, jenž je unikátním soudním tělesem majícím největší předpoklady posoudit odpovědnost za protiprávní jednání.
Jestliže míra prezidentské indemnity a imunity nemá v kontextu ústavního pořádku obdoby, stejně jako ústavně definovaná absence politické odpovědnosti vůči jiným ústavním orgánům jako například vůči Parlamentu či obecným soudům a veřejné žalobě, tak je třeba obsah odpovědnosti nalézané v rámci specifické odpovědností procedury vykládat tak, aby soustava ústavních orgánů byla jako celek schopna regulovat případné excesy v úřadu prezidenta republiky a aby zabránila takovému jednání, které by ohrožovalo obecnou správu veřejných záležitostí v duchu demokratických principů v rámci Ústavou předvídané dělby moci.
Jakkoliv ústavní žaloba směřuje proti jednáním, jež ústavní žalobce shledává rozporným s ústavním pořádkem, a to bez přihlédnutí k obsahu podústavního práva, tak nelze nechat stranou, že je teoreticky možný i takový výklad práva, dle kterého je prezident republiky je svázán i běžnými zákony. Vedle znění slibu nelze pominout, že ústavodárce dokonce ponechal definici skutkové podstaty velezrady na zákonodárci, čímž mohl naznačit, že prezident republiky nepodléhá pouze ústavnímu pořádku, ale taktéž obvyklým zákonům státu, jehož úřad vykonává.
Dle textu Ústavy je sice prezident republiky hlavou státu a stát zastupuje navenek. S takovou definicí postavení jsou sice spjaty ceremoniální a protokolární funkce, jež na jednu stranu vyvolávají dojem nejvýznamnějšího subjektu veřejné moci, ale na druhou stranu nepředstavují fakticky žádné specifické nadřazené nebo výjimečné právní nebo mocenské oprávnění. Z logiky věci naopak nelze dovodit, že by prezident byl nadřazen jiným orgánům veřejné moci. Býti hlavou státu, jenž je založen na rovnosti svých občanů znamená skutečně být prvním mezi rovnými, z kteréhož to postavení nelze dovozovat žádné specifické právní postavení, které by umožňovalo nositeli úřadu prezidenta legitimně prosadit svou vůli vůči jiné osobě nebo orgánu, pokud k tomu nemá výslovné zákonné nebo ústavní zmocnění.
Slovo prezident znamená osobu předsedající a nikoliv vládnoucí. Nejvyšším orgánem výkonné moci jest vláda. Pokud prezident republiky zastupuje stát navenek, jde o zastupování, tedy o sdělování a prosazování vůle, která byla vytvořena orgány jinými v souladu s ústavním pořádkem. V tomto směru a mnoha jiných ohledech má tedy role prezidenta republiky spíše charakter služebný, jak je ostatně v demokratických společnostech běžné ve vztahu ke všem úřadům, včetně těch nejvyšších. Tento princip výslovně obsahuje i ust. čl. 2 odst. 3 Ústavy: „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“. Dle ústavního žalobce není dán právní důvod, aby se nevztahoval i na úřad prezidenta republiky.
Prezident republiky samozřejmě má vymezené určité pravomoci, které se jeví jako nepochybné. Stejně jako u všech veřejných funkcí ovšem vymezení kompetence či pravomoci znamená i povinnost tuto pravomoc řádně vykonávat. Co do obsahu ji pak její nositel nemůže vykonávat svévolně nebo v rozporu ústavním pořádkem. Stejně jako obecný soud nemůže kohokoliv zcela smyšleně odsoudit a uložit trest, jen proto, že čl. 90 Ústavy výslovně stanoví, že má tuto pravomoc, tak platí, že procedurální vymezení pravomocí prezidenta republiky (nebo kohokoliv jiného) neznamená, že je může naplnit libovolně nebo že je nemusí plnit vůbec. Pro ústavní právo je naopak typické, že hmotněprávní pravidla pro výkon přesně vymezených pravomocí je třeba dovozovat z kontextu celého ústavního pořádku.
Pro výkon veřejné moci pak platí obecně, že hranice tohoto výkonu by měly být, pokud se týkají subjektivních práv občanů, vykládány restriktivně a pokud se týkají vztahů k jiným orgánům veřejné moci, tak s ohledem na účel tohoto vztahu a princip dělby moci.
Ve světle těchto nepochybně existujících hmotněprávních pravidel by pak měla být posouzena ústavně žalovaná jednání.
... Ad AMNESTIE ...
Ústavně žalovaný vyhlásil amnestii. K tomuto kroku má nepochybně pravomoc, protože to Ústava výslovně stanoví, ale na druhou stranu nelze vést rozumnou úvahu, že by měl pravomoc vyhlásit zcela jakoukoliv amnestii. I v případě vyhlašování amnestie platí, že samotná existence oprávnění znamená právně dovolené libovolné naplnění této pravomoci.
Jakkoliv lze vést rozumnou úvahu, že každá amnestie představuje prvek nespravedlnosti, nerovnosti (minimálně v čase), tak nelze připustit, že tato nespravedlnost či nerovnost mohou být libovolné či dokonce svévolné. Jinými slovy, ústavní žalobce má za to, že existuje určitá hranice, za kterou se využití práva udělit amnestii stává zneužitím tohoto práva, přičemž v daném případě má ústavní žalobce za to, že v případe čl. II, amnestie k tomuto překročení nepochybně došlo.
Platí-li že věcné naplnění obsahu amnestie je ovládáno alespoň nějakými pravidly, za současného respektu skutečnosti, že určitá míra nespravedlnosti je amnestii vždy vlastní, je třeba za překročení hranice právní přijatelnosti amnestie považovat takový dopad amnestie, který se hrubě míjí s obecným účelem amnestie, popřípadě mu dokonce protiřečí. Z historického hlediska může amnestie plnit více odlišných funkcí. V případě změny politického režimu může amnestie kompenzovat skutečnost, že uložené a vykonávané tresty nebo tresty, které hrozí být uloženy, se míjí s hodnotovou orientací nového režimu.
V případě překonaných politických krizí nebo dokonce ozbrojených konfliktů může amnestie dekriminalizovat jednání, které se v nových podmínkách jeví jako legitimní, leč s ohledem na příslušnost k jedné ze stran konfliktu jako nelegální. V případě reformy trestního práva pak může amnestie uvádět stav vězeňství do souladu s novými parametry trestního práva a promíjet dekriminalizovaná jednání. Méně rozsáhlé amnestie lze pak udílet ve vztahu k méně závažným skutkům u příležitosti významných událostí, byť takové postupy jsou na hraně únosnosti a naprostá většina stabilních demokracií od nich upouští, byť v minulosti tomu tak nebylo.
V obecné rovině pak společným jmenovatelem přijatelnosti amnestie je vyrovnání tlaků daných sociální, ekonomickou či politickou neúnosností trestního práva. V daném případě byl dopad amnestie, respektive jejího článku II. přesně opačný. Česká republika je stále stát, který prochází určitými fázemi politické a ekonomické transformace, popřípadě fázemi vývoje, ve kterých se vyrovnává s následky této transformace. Tato transformace byla mimo jiné poznamenána vyšší ekonomickou kriminalitou, nižší ochranou soukromého vlastnictví, vyšší tolerancí státu vůči podvodnému jednání silných ekonomických a politicky vlivných subjektů a v neposlední řadě i zvýšeným vlivem politického vlivu na soustavu státních zastupitelství a policie.
Tyto nepochybně negativní tendence zavdaly k mnoha protiprávním jednáním, kterými se cítí být doposud poškozena nikoliv nevýznamná vrstva obyvatel. Poslední léta jsou typická ústupem těchto jevů a postupnou resuscitací základních funkcí státu, včetně významné emancipace policie a státních zástupců a posilování jejich nezávislosti, především v důsledku vnitřní atmosféry v obou soustavách. V důsledku těchto změn se podařilo orgánům činným v trestním řízení dokončovat trestní stíhání skutků, jejichž stíhání by v první dekádě po Listopadu bylo obtížně představitelné. Tato trestní stíhání by možná nevedla k uspokojení škod, ale vydané rozsudky by byly významným symbolickým úspěchem, který by v psychologické rovině narovnal mnohé pocity nespravedlnosti a nerovnosti před zákonem. Trestní justice by tak mohla do značné míry naplnit svou restorativní funkci s širším společenským dopadem, přičemž výše ukládaných trestů by nepochybně nebyla klíčová.
Tento poměrně příznivý vývoj, který sliboval překonat některá transformační traumata, byl hrubě přerušen citovanou amnestií. Společným znakem zmíněných trestních stíhání byla jejich délka, což bylo dáno dobou vzniku důvodu stíhání, složitostí případů a mnohdy i vyšší obstrukční schopností samotných obžalovaných. Délka řízení pak nebyla vyvolána jen skutečnostmi, které by byly přičitatelné státu, jako jím zaviněné průtahy v řízení, tak jak je toto pravidlo judikováno Ústavním soudem nebo Evropským soudem pro lidská práva, právě pro potřebu zohlednění individuální stránky věci a nepřípustnosti paušalizace.
S ohledem na hraniční sazbu (do deseti let) lze pak pod citovanou amnestii zahrnout naprostou většinu posttransformačních trestních stíhání, protože tehdejší trestní sazby pro hospodářské trestné činy vyšší nebyly.
Amnestie udělená ústavně žalovaným tak představuje překročení hmotněprávních mantinelů, ve kterých se amnestie může pohybovat, protože namísto nápravy sociálních vztahů vedla k cíli přesně opačnému.
I toto jednání lze podřadit pod jednání proti demokratickému řádu, protože vymahatelnost práva je podstatou demokracie. Vzhledem k tomu, že toto jednání má dopad do funkce mnoha jiných nezávislých subjektů, které jsou nositeli veřejné moci a zprostředkovaně i státní svrchovanosti, protože jinému subjektu v určitém rozsahu nepodléhají, tak lze žalované jednání i podřadit pod útok na tu část státní svrchovanosti, kterou vykonává trestní justice.
S ohledem na shora rozvedené sociální souvislosti pak obsahuje i materiální znak značné ústavněprávní relevance. Má-li směřovat výkon funkce prezidenta republiky k nějakému obecnějšímu cíli, který je hodnotově společným jmenovatelem celé společnosti, tak tím cílem je respekt k právu a k jeho vymahatelnosti, včetně práva, které reguluje vztahy většiny občanů a nikoliv pouze ústavněprávních vztahů. Udělením amnestie ovšem ústavně žalovaný tento věcný předpoklad své funkce zcela popřel.