Čtení na víkend – Poslepovaný kabinet Petra Nečase přežil tento týden svou zhruba tak třiadvacátou krizi. Rebelující poslanci ODS složili mandáty a hlasování o klíčovém daňovém balíčku, s nímž premiér spojil další existenci vlády, prošlo hladce.
Provázel to typický kolorit, který měl ovšem netypické očité svědky. Studenty šestiletého cyklu Gymnázia Jana Nerudy v Praze, kteří sem s profesory přišli na exkurzi.
Už od svého příchodu je sněmovní aparát neustále nabádal, aby poslance nijak nerušili. Pracují!
Čtrnáctiletá Bára poskytla Insideru své zápisky, jak jejich práci viděla. Zde vám je předkládáme.
......
Můj den ve sněmovně
Poslanecká sněmovna je jenom kousek od naší školy a jednání je přístupné veřejnosti. A tak jsme se tam se třídou ve středu dopoledne vypravili.
Dorazili jsme okolo deváté, ale nedopadlo to dobře. „Ani je nezapisujte, do tři čtvrtě na deset je přestávka,“ hlásí nám personál a posílá nás do sněmovního infocentra za rohem.
Lidé ve filmu, který jsme tam zhlédli, mluvili o fungování Poslanecké sněmovny a vlády a o nelehké práci poslanců. Záběry ze zákulisí sněmovny a politiky jsme sledovali trochu otráveně, ale třída se zasmála, když se na plátně objevil známý David Rath a s přátelským úsměvem mávl do kamery. Film byl asi už pár let starý...
Když skončil, vracíme se zpátky do hlavní budovy. Kolem projelo černé auto, na espézetce tři nuly, všímám si, že až podezřelá většina aut parkujících před sněmovnou má na státních poznávacích značkách opakující se čísla.
V recepci sněmovny to pak ani na druhý pokus nedopadlo dobře. Zakázali nám do budovy vejít, než skončí vyhlášená pauza. Prý bychom dělali hluk a nepořádek. Rušili občerstvující se politiky. A tak jsme na chodníku venku zůstali ještě asi čtvrt hodiny a bylo nám chladno a dýchali jsme si do dlaní.
Konečně nás pustili do tepla. Ve vrátnici jsem jako všichni spolužáci dostala kartičku s číslem a nápisem Noste viditelně. V šatně jsme odložili kabáty, na pokyn ženy v uniformě rozepnuli pásky, vytáhli klíče a mobily a prošli detektorem kovu.
Pak jsme vystoupali po kobercem pokrytých schodech. Muž ve společenském obleku nám přísně řekl, ať ztlumíme telefony a jsme zticha, a podržel nám dveře. Teprve teď jsme se dostali na jednání.
Sedla jsem si na sedačku. Byli jsme na jakémsi balkóně nebo ochozu. Nad námi se klenul bohatě zdobený strop a viděli jsme dolů na poslance. Některé z lidí pod námi jsem poznala, někteří mi byli povědomí z televize nebo z novin. Domyslela jsem si, že pod protějším ochozem sedí pravice a pod tím naším levice.
To, co jsem viděla, mě dost zaskočilo. Vždycky jsem si schůzi Poslanecké sněmovny představovala tak, že poslanci sedí na židlích, říkají své názory za pultíkem a hlasují. Tady muž za pultíkem sice byl, mluvil, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Poslanci se bavili, odcházeli, přicházeli, sledovali obrazovky notebooků a mobilů. Slyšeli jsme, jak někomu z levice pod ochozem zazvonil telefon...
Muže u pultíku, kterého jsem zrovna neznala a který obviňoval pravicové poslance ze přijímání úplatků, poslouchali jen novináři na protějším balkónu. A my, veřejnost.
Přišlo mi to dost neslušné. My si při hodinách ve škole samozřejmě taky povídáme, svačíme, hrajeme piškvorky a neposloucháme profesory. Ale aspoň se snažíme dělat to nenápadně.
Vzpomněla jsem si na ten film v infocentru a na „nelehkou práci politika“. Myslí to vážně?