Inside Sport – To čekání trvalo 8 let, 11 měsíců a 26 dní. Ale doba temna je pryč, fotbalisté londýnského Arsenalu vyhráli v sobotu slavný FA Cup. V epickém finále proti Hull City otočili skóre v prodloužení, z původně dvoubrankové ztráty na vítězných 3:2. A 28 milionů jejich fanoušků, rozesetých po celé planetě, se tak dočkalo slastného konce své dlouhé trýzně.
Přiznávám, jsem jeden z nich, takže tenhle text bude asi trochu osobnější, než bývá obvyklé. Ale jednou za devět let se to snad snese…
Vyprodané Wembley hučí do sobotního večera jako úl, v němž se rojí devadesát tisíc včelek. I princ William asistuje u toho, když kapitán Thomas Vermaelen přebírá trofej, určenou vítězi nejstarší fotbalové soutěže světa. A hned po něm pohár potěžká chlapík, kolem kterého se v Arsenalu už od roku 1996, kdy na magické Highbury přišel z japonské Nagoje, točí naprosto všechno. Tak jako planety kol Slunce. Jen tak nalehko, v bílé košili, zdvihá Arséne Wenger po devíti letech zase nějaký ten pohár nad hlavu. A cítí obrovskou úlevu a satisfakci.
Od Invincibles k mistru selhání
„Wenger? Mistr selhání,“ vyštěknul před časem na adresu 64letého Francouze prostořeký José Mourinho, kouč Chelsea. Prvních devět Wengerových sezon v Arsenalu přitom sneslo ta nejlepší hodnocení: Wenger s týmem vyhrál třikrát ligu, čtyřikrát anglický pohár (FA Cup) a čtyřikrát Superpohár (tzv. Community Shield). A hlavně sestavil jeden z nejúžasnějších wunder-teamů historie fotbalu.
Říkalo se jim The Invincibles, jednoduše proto, že v sezoně 2003/04 nepoznali v lize přemožitele. A hlavně oslňovali svět zázračným fotbalem plným překvapivých kolmých kombinací na jeden dotek.
Lehmann – Lauren, Touré, Campbell, Cole – Pirés, Vieira, Gilberto, Ljungberg – Bergkamp, Henry. Tuhle sestavu vám pravověrný fanoušek Arsenalu vysype z rukávu kdykoli, ať jsou třeba tři hodiny ráno a ať má v krvi alkoholu sebevíc.
Jenže po jejich generačním odchodu jako když utne. Mnohé se změnilo. Arsenal se z Highbury přestěhoval na nový, moderní a větší Emirates Stadium, jehož výstavba jaksi něco stála. A to byl dobrý důvod, proč šetřit.
Wenger tedy sázel na mladíky, z nichž chtěl vychovat The Invincibles II. Jenže věci nabraly nečekaný směr. Otevřené peněženky magnáta Abramoviče a později šejka Maktúma, nových majitelů Chelsea, resp. Manchesteru City, posunuly ceny hráčů a také výši jejich platů do mezí, kam je Wenger odmítl následovat.
Takže Arsenal přestal patřit mezi první adresy, nad nimiž se světové hvězdy rozmýšlely. Manchester City pak navíc začal Wengerovi přetahovat jeho vypiplané mladíky. Stačilo nabídnout jim výrazně vyšší plat a Francouzovi se jeho nově budované dílo začalo rozpadat pod rukama.
A k tomu si připočítejte nekonečné série dlouhodobých zranění klíčových hráčů. Měsíce, ba i roky chyběli Wengerovi třeba Wilshere, Ramsey či Rosický.
Důsledek toho všeho? Devítileté období bez trofeje, což je pro klub s takovou tradicí prostě katastrofa. Život bez trofejí navíc prudil zbývající ambiciózní hvězdy Arsenalu, a tak se Fábregas vrátil do Barcelony a Van Persie zamířil na Old Trafford. Aniž by tušil, že ho tam čeká ještě větší trápení. Ale to už je zase jiný příběh…
„Cíl? Jako každoročně, získat trofej,“ opakoval Tomáš Rosický rok co rok na konci dovolené. Do Arsenalu přestupoval těsně před MS 2006 v Německu, ale za celou tu dobu ani ťuk. Až v sobotu se nejdéle sloužící hráč současné soupisky Arsenalu přece jen dočkal. A fanoušci s ním.
Já nemůžu dejchat!
Honzíkovi Müllerovi nebyl ani rok, když Jens Lehmann chytil v rozstřelu Scholesovu penaltu a Arsenal získal FA Cup s vročením 2005.
Teď Honza sedí s tátou Robertem, co píše pro agenturu Reuters, a naší novinářskou partou „arsenalistů“ v James Joyce Pubu, malém kousku Británie v centru Prahy. Dopoledne pomohl svému týmu FC Tempo k vysoké výhře nad Braníkem sedmi (!) gólovými přihrávkami a teď srká sprite a visí očima na plazmové obrazovce, kde se za chvíli začnou dít hrozné věci.
„V klidu, nechte je vycukat,“ komentuje první minutu zápasu, ve kterém s míčem hraje jen outsider z Hullu, Luděk Staněk z Víkendu HN. „Přesně, udeříme teprve, až to bude dva nula,“ vtipkuju a chvíli nato bych si nejraděj zašil pusu. Hull City totiž v osmé minutě vede 2:0. Je mi striktně nařízeno, že jakýchkoli dalších předpovědí už se mám laskavě zdržet.
Když Cazorlův trestňák upraví skóre na 1:2, ukáže se, že naše partička je toho večera opravdu nadána věšteckými schopnostmi. „Klid, nejpozději do 75. minuty vyrovnáme,“ praví Jindřich Šídlo, kterého ze stránek HN také dobře znáte. Koscielny potvrdí jeho nostradamovské ambice už čtyři minuty před limitem.
Pak už se jen stupňuje nervozita. Jakub Kalenský, další kolega z HN, před malým Honzíkem statečně polyká své tradiční kletby, třesoucí se Staněk zase lká: „Já nemůžu dejchat!“ Šídlo se nervózně tiskne k manželce Tereze a já plísním Wengera: „Kdy už bude konečně střídat, ten Hull je vyšťavenej a střídat už nemůže. Pošli tam Jackieho a Rosu, musíme je dorazit!“
Wenger mě vyslyší, a to doslova, ovšem až na začátku druhé půlky prodloužení. Příchod čerstvých sil Wilshera s Rosickým vystupňuje převahu – a Ramseyho gól odzátkuje extázi slasti. Je to blízko, teď už to jen dohrát… „Zešílel?“ glosuje kdosi chybné vyběhnutí brankáře Fabianského, při němž všichni přežijeme lehčí infarkt. Ale už je to odpískáno. A doba temna je prostě pryč!
Šídlovi se lesknou oči. I Honzík se raduje z prvního úspěchu Arsenalu, kterého se dožil. A my kolem něj jen doufáme, že další oslava nepřijde na řadu, až bude maturovat…
Už umí i vyhrávat
Ani v éře temna se Arsenal nepropadl do výsledkové tůně, pořád patřil do popředí tabulky, 17x v řadě postoupil do Ligy mistrů, což je známka stabilně vysoké úrovně. Ale trofeje visely výš, něco k nim Arsenalu scházelo. A Petr Čech, brankář Chelsea, nedávno pro Víkend HN přesně popsal, co: „Je těžké začít vyhrávat, když na to nejste zvyklý. Arsenal už skoro devět let nic nevyhrál, není tam nikdo, kdo by si pamatoval, jaké to je, vyhrát ligu, hrát semifinále, finále poháru, hrát ve Wembley. Tím si asi musí tým, který chce vyhrávat, projít. Vyhrát jednou a nabalovat to. To je nejtěžší.“
Ray Parlour, legenda Arsenalu, přitakává: „Fotbal nehrajete proto, abyste na konci kariéry mohli říct: Byl jsem osmkrát čtvrtý. Vy se chcete pochlubit tím, že jste vyhrál titul nebo pohár. A to první vítězství je vždycky nejtěžší. Ale Arsenal ho teď má a díky tomu jeho hráčům ohromně naroste sebevědomí před příští sezonou. Teď mohou přijít další úspěchy.“
O anglický Superpohár (Community Shield) se hraje 10. srpna. Manchester City proti Arsenalu, už to mám zatržené v diáři.
Luděk Mádl
