Zahraničí - Ještě v sobotu hovořil bojovník za lidská práva a zarytý odpůrce islamistů Šukrí Belaíd v tuniské televizi o násilí a výhrůžkách, kterým lidé jako on čelí od netolerantních, fanatických extremistů.
Zpětně to vypadá jako prorocká slova, kterými předpověděl vlastní smrt. Ve středu ráno v Tunisu vyšel ze svého domu a střelec do jeho těla vpálil dvě kulky. Nasedl na motocykl řízený komplicem a ujel.
Policie pachatele nemá a prý ani pořádné svědky. Tisíce rozzuřených Tunisanů vyšly do ulic, po zásahu kamenem ve středu večer zemřel policista.
Tunisko je zemí, kde před více než dvěma lety takzvané arabské jaro začalo. Diktátora zde svrhli jako první v lednu2011 adali tak příklad ostatním, kteří je následovali. Egyptu, Libyi, Jemenu, Sýrii, vřelo to i v jiných státech.
Dnešní pohled na dějiště těchto revolucí není příliš radostný. Všude násilí, střety mezi islamisty a jejich odpůrci, nesnášenlivost radikálních islamistů, nezaměstnanost, frustrace, obavy z budoucnosti.
V Egyptě je stát podle nedávného vyjádření náčelníka generálního štábu armády na pokraji zhroucení, v Libyi řádí nikomu nepodléhající ozbrojené skupiny (ukázkou byla vražda amerických diplomatů v Benghází), nezaměstnanost posunuje tuniskou ekonomiku ke kolapsu a v Sýrii občanská válka ničí infrastrukturu a stála už desetitisíce životů.
Na Západě tak sílí hlasy, jestli vlastně dříve nebylo lépe a nemělo se udělat víc pro to, aby revoluce nezvítězily a diktátoři jako Kaddáfí nebo Mubarak zůstali na svých místech. Byl klid, islamisté byli drženi na uzdě a nehrozil nekontrolovaný exodus migrantů k evropským břehům.
Americký politolog libanonského původu Fouad Ajami hovoří o jakési „perverzní kaddáfilii“. Nostalgii po bývalých vládcích, kteří sice byli zkorumpovaní a krutí, ale byla s nimi snadná dohoda i obchod. V Česku jsou podobné názory časté například v diskusích pod články na internetových zpravodajských webech.
Chaos, násilí a spíše horší než lepší ekonomika ve všech revolučních zemích jako by dávaly těm, kteří kritizovali evropskou podporu rebelům, za pravdu. Ale jen zdánlivě.
Bylo by naivní domnívat se, že po letech tvrdých diktatur zavládne na Blízkém východě a v severní Africe najednou bezproblémová demokracie a prosperita. Proces bude pomalý a bolestný, nicméně kdyby diktátoři potlačili protesty a udrželi se, jednou v budoucnosti by se vše vrátilo ještě v mnohem horší formě.
Měla si Evropa říci, že některé části světa prostě nejsou připravené, zralé, nebo vůbec vhodné na demokracii, a mlčet, když režimy střílely do vlastních lidí a mučily je ve vězeních?
Takzvaná stabilita na bodácích obvykle není skutečnou stabilitou, což ukazuje případ Sýrie. Tam svět nijak nezasáhl a vše je ještě horší. Nakonec i ti obávaní islamisté kvůli tomu, že opozici nikdo nepomáhá, budou silnější než kdekoliv jinde.
Žádný rychlý lék na velké problémy, které země arabského jara mají, neexistuje. Deziluzí a ekonomickým propadem si všichni musí projít. Asi zákonitě patří ke všem revolucím, že po prvotním nadšení přichází vystřízlivění, zklamání a hněv.
Ostatně ani Česká republika není výjimkou. Jinak by v nedávném průzkumu 32 procent lidí nevyjádřilo názor, že režim před rokem 1989 byl lepší, než je současnost.
Klíčem k lepší budoucnosti jsou pracovní místa. Tam ve skutečnosti Araby nejvíce tlačí boty. Ulice tuniských nebo egyptských měst jsou přes den plné mladých lidí, kteří nemají zaměstnání a mají jen minimální šance nějaké najít.
Turistika kvůli politickému napětí strádá, krizí prochází také kdysi silný tuniský textilní průmysl. Egypt zachraňuje jednorázovou půjčkou bohatý Katar, ale systémové řešení a naděje na trvalý růst se teprve musí najít.
Evropa, bojující s vlastní krizí, i když v úplně jiných měřítkách a podmínkách, moc nepomůže. Zrovna projednávaný návrh rozpočtu Evropské unie v Bruselu do roku 2020 počítá s omezením rozvojové pomoci.
Přesto by nebylo moudré odepsat revoluce už po dvou letech jako něco, co se nemělo stát. Na takový odsudek je příliš brzy, jakkoliv je teď na severu Afriky a na Blízkém východě optimismu málo.
Martin Novák
Pozn. red.: Snímek pořídil autor textu během své cesty po Libyi v květnu 2011