Zahraničí - Takzvané arabské jaro, které loni svrhlo tři severoafrické diktátory v Tunisku, Egyptě a Libyi, mnozí evropští politikové nemají rádi a jiným evropským politikům zazlívají, že revoluce podporovali.

Mezi ty, kteří tvrdí, že vše spěje spíše k horšímu a Evropu to poškodí, se svými poznámkami na dané téma zařadili například Václav Klaus, Alexandr Vondra nebo Jiří Paroubek.

Argumentace jde v tom smyslu, že pomáhat severoafrickým Arabům svrhnout jejich diktátory byl ze strany Západu omyl, protože přijde chaos, pašování zbraní, nekontrolované imigrace a vláda islamistů, kteří budou horší než bin Alí, Mubarak či Kaddáfí.

Insider si nemůže pomoci, ale má za to, že vývoj v těchto státech je někdy líčen zbytečně černě, přes všechny problémy. A že je třeba s odsuzováním a temnými prognózami ještě posečkat.

Podívejme se třeba na sobotní historické parlamentní volby v Libyi. I přes informace o špatné bezpečnostní situaci či řádění ozbrojených milic hlasování proběhlo v klidu, přišlo šedesát procent voličů a celkově to země, které se v Evropě z hlediska schopnosti udržet fungující stát tolik nevěří, zvládla.

V Libyi sice je zakořeněná kmenová sounáležitost a východní část Libye (Kyrenaika) usiluje o nějakou formu autonomie, ale zdá se, že to nutně nemusí vést ke katastrofě. Jak si myslí ti, kteří hájí Kaddáfího a jeho metody s poukazem na to, že „jinak se v Libyi vládnout a udržet tam pořádek nedá“.

Překvapením libyjských voleb je fakt, že – alespoň podle prvních výsledků – neuspěly islámské strany, na rozdíl od Tuniska a Egypta. Zřejmě vede Svaz národních sil, v jehož čele stojí prozápadní politik Mahmúd Džibríl, který se loni do země vrátil po mnoha letech strávených v Americe.

Muslimské bratrstvo a radikálnější islamisté dostali překvapivě málo hlasů. To může nabourat tezi, že při svobodných volbách je v těchto státech vítězství islamistů nevyhnutelné.

Je ale třeba se i v jiných případech nedržet stereotypů. Islámská strana An-Nahda, která zvítězila v tuniských volbách, je velmi umírněnou stranou a nic nenasvědčuje, že by chtěla z Tuniska učinit druhý Afghánistán.

V Egyptě je Muslimské bratrstvo sice nejsilnější, ale má i dost odpůrců a při silné roli armády, která mu není nakloněna, si ani tady islamisté nemohou dělat se zemí, co chtějí. Navíc uvnitř hnutí jsou názorové rozdíly na to, jakou roli má islám v politice či zákonodárství hrát.

Ekonomická situace se po zhroucení diktatur nepochybně na severu Afriky zhoršila, ale po určité stabilizaci i tady může nastat obrat. Hospodářství je samozřejmě vždy oblastí, ve které se změny projevují nejpomaleji a nejobtížněji.

Na tvrzení, že revoluce dopadly neúspěšně, že dokonce ničemu nepomohly nebo něco zhoršily, je však zatím času dost.