Pro informace o jednotlivých filosofech, po kterých budou pojmenovány ulice, klikněte na hlavičky v mapě nebo použijte šipky na stranách mapy
Josef L. Fischer (1894–1973)
Významný český filozof, sociolog a představitel filozofického strukturalismu, který se ve svém díle zabýval otázkami míru, společenské harmonie. Jako dlouholetý pedagog kladl důraz na dialog, etiku a kultivaci myšlení. In memoriam mu byl v roce 1992 udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.
Jeho myšlení vycházelo z přesvědčení, že realita je strukturovaný celek, v němž jednotlivé části – příroda, kultura, společnost – fungují v dynamickém vztahu. Klíčovým pojmem jeho filozofie je strukturální harmonie, stav rovnováhy mezi těmito složkami, který chápal jako předpoklad skutečného míru. Snažil se o syntézu východních a západních duchovních tradic. Důležitá pro něj byla také ekologie a udržitelnost, což považoval za nedílnou součást jakékoli vize trvalého míru.
Ferdinand Zátka (1845–1901)
Český podnikatel, právník, politik a významná postava hospodářského a kulturního života konce 19. a počátku 20. století. V pražském Karlíně založil a provozoval největší továrnu na výrobu sycených nápojů v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jeho jméno se natolik vžilo do každodenního jazyka, že výraz „zátka“ se stal běžným označením pro kovový uzávěr lahve.
Byl představitelem podnikatelského humanismu: vnímal podnikání jako prostředek k hospodářskému rozvoji a zároveň jako službu společnosti. Veřejný prospěch, vzdělání a kultura byly pro něj nedílnou součástí odpovědného občanského postoje. Aktivně podporoval vědu, umění i vzdělávací instituce a svým přístupem zosobňoval ideál národně uvědomělého podnikatele. Významně se podílel na podpoře České akademie věd a umění a jeho snahy směřovaly k posílení národní identity, politických práv Čechů a rozvoji české kultury.
Emmanuel Lévinas (1906–1995)
Francouzsko-židovský filozof, jehož dílo zásadně proměnilo moderní etické myšlení. Východiskem jeho filozofie je pojem tvář druhého – setkání s druhým člověkem, které nás bezprostředně zavazuje k odpovědnosti. Jde o etickou výzvu, která narušuje naše sobectví.
Etika v Lévinasově pojetí předchází všem systémům a teoriím. Není odvozena z rozumu či pravidel, ale je původním způsobem našeho bytí ve světě. Lévinas věřil, že filozofie a mír mají společný základ v respektu a snaze porozumět druhým. Z této perspektivy mír nevychází primárně z politických či právních struktur, ale z kvality mezilidského vztahu, z ochoty naslouchat druhému a přijmout za něj odpovědnost.
Radim Palouš (1924–2015)
Český filozof, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990–1994 rektor Univerzity Karlovy. Zabýval se filozofií výchovy, navazoval na odkaz Jana Amose Komenského a rozvíjel humanistické pojetí pedagogiky. Ve svých dílech se věnoval otázkám etiky, odpovědnosti, dialogu a duchovního rozměru výchovy.
Byl autorem řady knih a studií. Vzdělávání pro něj nepředstavovalo jen předávání vědomostí, ale především utváření člověka schopného hledat smysl, jednat svobodně a vést dialog s druhými. Mezi jeho klíčová témata patřila výchova k lidskosti, věrnost pravdě a duchovní rozměr pedagogiky, o nichž se zamýšlel v kontextu současných etických a společenských výzev.
Jan Sokol (1936–2021)
Český filozof, překladatel, disident, vysokoškolský pedagog, publicista a politik. Po roce 1989 se zapojil do veřejného života jako poslanec Federálního shromáždění, v roce 1998 krátce zastával funkci ministra školství ve vládě Josefa Tošovského a v roce 2003 byl kandidátem na prezidenta České republiky. Významně se podílel na obnově českého akademického prostředí – byl zakládajícím děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Ve své filozofii vycházel z evropské myšlenkové tradice, zejména z fenomenologie a personalismu, které propojoval s křesťanským pohledem na člověka jako bytost nadanou svobodou a odpovědností. Své úvahy vždy propojoval s praktickým životem – usiloval o to, aby filozofie nebyla akademickou uzavřeností, ale způsobem, jak lépe chápat sebe sama i společnost. V tomto duchu rozvíjel filozofickou antropologii jako klíč k porozumění moderním problémům světa, včetně vztahu k násilí, lidským právům a mírovému soužití.
Ludwig Wittgenstein (1889–1951)
Jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století. Jeho originální a radikálně kritické myšlení zásadně ovlivnilo vývoj analytické filozofie, logiky a filozofie jazyka. Zásadně zpochybnil představu, že filozofie může poskytovat univerzální pravdy – místo toho ji chápal jako nástroj k objasňování významů a odstraňování myšlenkových iluzí.
V jeho raném díle usiloval o přesné vymezení vztahu mezi jazykem, světem a myšlením. Vycházel z předpokladu, že jazyk zobrazuje skutečnost prostřednictvím logické struktury – co lze říci, lze říci jasně, a o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet. Později však svůj postoj radikálně přehodnotil a rozvinul pojetí jazyka jako živé, kontextuálně utvářené praxe. Jazyk začal chápat jako soubor jazykových her, tedy konkrétních způsobů užívání, které určují význam slov. Zabýval se také náboženstvím, etikou a estetikou, přičemž zdůrazňoval, že některé aspekty lidského života – jako víra, svědomí či krása – přesahují možnosti logického výkladu.
Simone Weilová (1909–1943)
Francouzská filozofka, sociální myslitelka a mystička. Vynikala už jako dítě – ovládala starořečtinu, hebrejštinu i sanskrt, angažovala se v odborech a psala do levicového tisku. Roku 1936 krátce působila v anarchistické milici ve španělské občanské válce, ale kvůli zranění odešla. Zemřela v britském exilu ve věku 34 let, vyčerpána tuberkulózou a dobrovolným půstem ze solidarity s trpícími.
Její filozofie vychází z osobního zápasu o pravdu, spravedlnost a duchovní očištění. Ústřední roli v jejím myšlení hraje pojem pozornosti ve smyslu radikální duchovní otevřenosti vůči druhému a skutečnosti. Klíčová je i myšlenka dekreace – vědomého „odstoupení od sebe sama“, zbavení se ega, aby mohla zaznít pravda nebo Boží milost.
Ve slavném eseji Ilias neboli báseň o síle analyzuje destruktivní povahu násilí a ukazuje, jak deformuje duši poraženého i vítěze. V pozdějších textech, ovlivněných křesťanstvím, platonismem a východní spiritualitou, hledá univerzální základy spravedlnosti a transcendentní rozměr dobra – mimo náboženské instituce, ale s hlubokou vírou.
Immanuel Kant (1724–1804)
Německý filozof a jeden z klíčových představitelů evropského osvícenství. Jeho dílo mělo zásadní dopad na moderní evropské myšlení. Kant se pokusil překlenout rozpor mezi empirismem a racionalismem. Poznání podle něj vzniká tehdy, když jsou smyslové vjemy uspořádány prostřednictvím apriorních forem vnímání – prostoru a času – a zpracovány kategoriemi rozumu, které dávají zkušenosti jednotu a srozumitelnost.
K zásadním přínosům jeho díla patří formulace kategorického imperativu. Jde o zásady, podle nichž máme jednat jen podle takových principů, o nichž můžeme chtít, aby se staly obecným zákonem. Tento princip ovlivnil moderní morální filozofii i univerzalistické pojetí lidských práv.
Prohlásil slavné heslo sapere aude – „Měj odvahu používat vlastní rozum“ a vyzval k opuštění závislosti na autoritách, s důrazem na autonomii myšlení jako základ morální i občanské zralosti. Navrhl rámec trvalého soužití mezi státy, založený na republikánském zřízení, federaci svobodných států a respektu k univerzálním právům člověka. Text se stal jedním z pilířů moderní liberální politické filozofie a mezinárodního práva.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831)
Německý filozof a ústřední postava německého idealismu, považovaný za jednoho z nejvlivnějších myslitelů moderní doby. Jeho dílo ovlivnilo celé generace filozofů – od marxistů přes existencialisty až po současné teoretiky společnosti, práva a dějin.
Byl přesvědčen o tom, že skutečnost není statický celek, ale dynamický, dějinný proces. V něm tzv. Weltgeist, „světový duch“, postupně dochází k sebeuvědomění prostřednictvím lidských dějin, kultury a státu. Hegelova filozofie dějin je úzce spjata s jeho teorií státu, který chápal jako racionální uskutečnění svobody a výraz etického ducha společnosti.
Klíčovým rysem jeho myšlení je dialektika. Snažil se propojit křesťanství s filozofií, přičemž náboženství chápal jako obraz pravdy, kterou filozofie vyjadřuje pojmově. Jeho koncept „ducha národa“ (Volksgeist) měl vliv na formování moderního nacionalismu i politického myšlení 19. století.
Edmund Husserl (1859–1938)
Německý filozof moravského původu a zakladatel moderní fenomenologie. Jeho myšlení představuje zásadní obrat k subjektivitě ve smyslu cesty k pevně zakotvené pravdě. Významně ovlivnil další myslitele a jeho vliv sahal i mimo filozofii: do psychologie, literární teorie, estetiky i kognitivních věd.
Vyzýval k „návratu k věcem samým“, čímž chtěl filozofii očistit od spekulací a předsudků. Usiloval o její ustavení jako přísné vědy skrze popis vědomí a jeho intencionálních aktů. Klíčovým nástrojem jeho metody je epoché, tedy zdrženlivost od předsudků.
Jeho pozdní práce otevřely cestu ke kritickému zkoumání samotných základů vědeckého myšlení a otázce smyslu Evropy jako duchovního projektu.
Jacques Derrida (1930–2004)
Francouzský filozof a zakladatel dekonstrukce, jejíž vliv výrazně přesáhl hranice filozofie a zasáhl literární teorii, lingvistiku, politologii i právní myšlení. Dekonstrukce znamená zviditelnění vnitřních napětí, skrytých předpokladů a neujasněných hierarchií v textech i pojmových strukturách. Ukazuje, že význam nikdy není zcela přítomen, ale je odkládán a posouván.
Kritizoval logocentrismus, tedy tendenci západního myšlení upřednostňovat přímý význam. To vedlo ke zpochybnění tradičních metafyzických opozic, jako jsou řeč/písmo nebo jistota/nejistota. Podle Derridy tyto opozice nejsou neutrální, ale zakrývají skrytou hierarchii, v níž je jeden pól systematicky upřednostňován před druhým. Právě ve zrušení těchto struktur vzniká prostor pro nové formy myšlení.
V pozdní tvorbě se Derrida věnoval otázkám spravedlnosti, odpovědnosti a pohostinnosti, které chápe jako otevřenost vůči druhému, přicházejícímu nečekaně a bez jistoty. Etické jednání podle něj nevychází z předem daných pravidel, ale z ochoty čelit tomu, co nelze předvídat ani plně pochopit.
Rudolf Carnap (1891–1970)
Německý filozof, logik a významný představitel logického pozitivismu. Působil ve Vídni, Praze a později ve Spojených státech. Patřil k zakladatelům vídeňského kroužku, s jehož dalšími členy přispěl k formování moderního vědeckého racionalismu. Jeho myšlenky o matematické logice, jazyku a filozofii vědy měly zásadní vliv na logiku a analytickou filozofii 20. století.
Usiloval o vybudování filozofie jako logicky přesné vědy. Pokusil se rekonstruovat všechny poznatky o světě pomocí formálních logických prostředků, čímž chtěl ukázat, že svět má racionálně uchopitelnou strukturu. Zásadní roli sehrál ve vývoji konceptu logického jazyka, v němž lze přesně vyjádřit vědecké poznatky a vyhnout se nejasnostem běžného jazyka. Jeho důraz na srozumitelnost, přesnost a vědeckou kontrolovatelnost myšlení byl inspirací pro řadu současných filozofických směrů.
John Locke (1632–1704)
Anglický filozof a jeden z klíčových myslitelů raného novověkého empirismu a politického liberalismu. Rozvinul teorii, podle níž je lidská mysl při narození jako nepopsaná tabule a veškeré poznání pochází ze zkušenosti – buď vnější (smyslové), nebo vnitřní (reflexe).
V politické filozofii hájil ideu, že legitimní moc vychází ze souhlasu svobodných a rozumných jednotlivců, kteří vstupují do společenské smlouvy, aby chránili svá přirozená práva – na život, svobodu a majetek. Pokud vláda tato práva poruší, ztrácí legitimitu a občané mají právo na odpor. Locke tím položil základ moderní teorii ústavního omezení moci.
Ostře vystoupil proti absolutismu a obhajoval rozdělení moci, princip právního státu a toleranci vůči náboženským odlišnostem. Věnoval se také otázce vlastnictví, které chápal jako výsledek práce – člověk si přivlastňuje to, co spojí se svou prací, pokud tím neškodí druhým.
John Stuart Mill (1806–1873)
Anglický filozof, politický ekonom a jeden z nejvýraznějších představitelů utilitarismu a liberálního myšlení 19. století. Rozvinul teorii, podle níž je morálně správné to, co přispívá k největšímu štěstí co největšího počtu lidí. Zdůrazňoval kvalitu prožitků: některá potěšení považoval za hodnotnější než jiná, například duševní nad tělesnými. Etiku chápal jako nástroj kultivace člověka a společnosti.
Obhajoval svobodu jednotlivce jako základní podmínku osobního a společenského rozvoje. Jeho známý princip újmy stanoví, že svoboda může být omezena pouze tehdy, ohrožuje-li svobodu jiných. Zvláštní důraz kladl na svobodu projevu. I nepravdivý nebo menšinový názor má podle něj hodnotu, protože nutí většinu obhajovat své postoje, a tím podporuje intelektuální otevřenost a pravdu.
Byl také průkopníkem feminismu. Hájil plnou rovnoprávnost žen, včetně volebního práva, a argumentoval, že nerovnost pohlaví není přirozená, ale kulturně udržovaná. Politicky vystupoval proti kolonialismu a v parlamentu hájil reformy, které měly vést k větší spravedlnosti, vzdělání a ochraně jednotlivce. Ačkoli podporoval tržní ekonomiku, zdůrazňoval nutnost zásahů tam, kde selhává solidarita nebo veřejný zájem.
Derek Parfit (1942–2017)
Britský morální filozof, jehož práce zásadně ovlivnila debaty o osobní identitě, racionalitě a etice v pozdním 20. a raném 21. století. Zpochybňoval tradiční pojetí osobní identity jako trvalé a neměnné entity. Navrhl, že identita není to, na čem skutečně záleží – morální význam má spíše psychologická kontinuita, propojenost zkušeností a vědomí.
Usiloval o sjednocení utilitarismu, kantovské etiky a kontraktualismu. Obhajoval racionální altruismus a nestrannost – domníval se, že není racionální upřednostňovat své zájmy jen proto, že jsou naše. Zajímala ho i globální odpovědnost. Zkoumal, jak mohou naše volby ovlivnit budoucnost lidstva, včetně dlouhodobé mírové stability. Zdůrazňoval, že etika se musí zabývat i vzdálenými následky jednání, nejen bezprostředními.
Erazim V. Kohák (1933–2020)
Český filozof a publicista, který po roce 1948 žil v exilu ve Spojených státech, kde působil jako profesor filozofie. Po roce 1989 se vrátil do Československa a významně ovlivnil veřejnou debatu o etice, demokracii a ekologii. Jeho myšlení vycházelo z fenomenologie, přičemž dával důraz na prožitek, časovost a zakotvení člověka ve světě. Inspiroval se protestantskou tradicí a americkým pragmatismem.
Ústřední roli v jeho práci hraje etika odpovědnosti – vztah k druhému, ke společnosti a k přírodě, chápaný jako projev úcty k životu. Rozvíjel pojetí ekologické filozofie, která nestojí jen na vědeckých poznatcích, ale na mravním obratu k přírodě jako partnerovi, nikoli objektu. Věřil, že opravdová svoboda je spojena s odpovědností, a to nejen vůči současníkům, ale i budoucím generacím.
Ladislav Hejdánek (1927–2020)
Český filozof, mluvčí Charty 77, profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a výrazná osobnost intelektuálního disentu. Jeho filozofie se vymykala zařazení do tradičních škol, přestože z mnoha z nich čerpal. Chtěl vytvořit vlastní systematický výklad základních filozofických pojmů, a byl tak jedním z mála českých filozofů, kteří se pokusili o autonomní filozofický systém, promýšlený zcela mimo dobové akademické trendy.
Těžištěm jeho myšlení byly otázky pravdy a víry – víry chápané ne teologicky, ale filozoficky, jako otevřenost k tomu, co není plně uchopitelné. Pravdu chápal jako živý vztah k tomu, co nás přesahuje a zároveň zavazuje. Pro Hejdánka byla filozofie způsobem duchovní orientace a závazku, nikoli pouze intelektuální disciplínou.
Thomas Hobbes (1588–1679)
Anglický filozof, jehož dílo Leviathan patří k nejvlivnějším textům v dějinách politické filozofie. Hobbes v něm rozvíjí teorii společenské smlouvy jako odpověď na stav přirozený – hypotetickou situaci, v níž lidé žijí bez společenského řádu a zákona. Tento stav popisuje jako válku všech proti všem.
Aby se lidé vyhnuli chaosu a vzájemnému ničení, vzdávají se části své přirozené svobody. Uzavírají smlouvu, jíž pověřují suveréna, tedy jednotnou autoritu, která zajišťuje mír a bezpečí. Hobbes tak obhajuje silný a centralizovaný stát, který není omezován zákonem, protože sám zákon ztělesňuje. Tato teorie stála u zrodu moderního pojetí státu jako umělé konstrukce, založené na lidském souhlasu.
Zásadní roli hraje také pojetí přirozené rovnosti lidí – podle Hobbese jsou si všichni lidé ve stavu přirozeném rovni nejen právně, ale i silou a důvtipem natolik, že žádný nemá přirozenou nadvládu nad ostatními. Tato rovnost je však zároveň zdrojem vzájemného ohrožení, a právě proto je třeba vytvořit politickou autoritu, která tuto rovnost přetaví v mírové soužití.
John Rawls (1921–2002)
Americký filozof, jeden z nejvlivnějších politických myslitelů 20. století a klíčový teoretik rovnostářského liberalismu. Představil koncept spravedlnosti jako férovosti. Spravedlnost chápal jako základní ctnost společenských institucí, které mají zajišťovat rovné příležitosti pro všechny a chránit ty nejzranitelnější. Jeho teorie stojí na třech principech: rovnosti základních svobod, férové rovnosti příležitostí a tzv. principu diference, který připouští sociální a ekonomické nerovnosti pouze tehdy, pokud prospívají těm, kdo jsou na tom nejhůře.
Z hlediska mezinárodních vztahů Rawls prosazoval přísně omezené podmínky, za nichž je válka ospravedlnitelná – především jako obrana proti útoku nebo při závažném porušení lidských práv. Odmítá preventivní války, násilný export demokracie i útoky na civilisty. Mír mezi důstojnými národy je podle něj možný na základě vzájemného respektu, dodržování lidských práv a principů spravedlnosti v rámci své vlastní společnosti a mezinárodního práva.
Roger V. Scruton (1944–2020)
Britský filozof, estetik, politolog, spisovatel a hudebník, jeden z nejvýraznějších představitelů moderního konzervatismu. Během komunistického režimu se v roce 1979 zapojil do činnosti tzv. podzemní univerzity v Československu, kde spolu s dalšími západními intelektuály vedl bytové semináře v Praze, Brně a Bratislavě pro studenty, kterým režim odepřel přístup ke vzdělání. V roce 1985 byl z Československa vypovězen a vrátil se až po roce 1989.
Jeho myšlení spojovalo důraz na kulturní kontinuitu, morální odpovědnost a estetickou zkušenost s obhajobou západní civilizace jako nositelky hlubokých duchovních hodnot. Filozoficky se věnoval kromě estetiky také politické filozofii, náboženství a otázkám morální tradice. Hájil myšlenku, že krása, řád a oddanost konkrétním místům a institucím nejsou předsudky minulosti, ale základní podmínky lidské důstojnosti a svobody.
V Praze vzniká "ženská" čtvrť. Zaměří se především na odvážné ženy 20. století
