Zbraně a armádní techniku nelze nakupovat jako kancelářský papír
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Zhoršující se bezpečnostní situace ve světě staví ČR před výzvu, jak nakupovat vojenskou techniku rychle, ale zároveň transparentně a hospodárně.
- Výjimky ze soutěže či mezivládní dohody (G2G) nejsou obcházením zákona, ale legálním nástrojem odpovídajícím povaze obranných nákupů.
- Evropa navíc míří k posílení strategické autonomie a preferenci toho, co se vyrobí na kontinentu, tedy „Made in Europe“, píší ve svém komentáři advokáti PRK Partners Jaroslava Malcová a Jaroslav Mach.
Veřejné zakázky v obranném průmyslu patří s ohledem na aktuální bezpečnostní situaci mezi nejvášnivěji diskutovaná témata. Jde o desítky miliard korun směřujících do nákupů speciální techniky kvůli válce na Ukrajině, plnění aliančních závazků vůči NATO i nutnosti modernizace české armády. S rostoucími rozpočty pak přirozeně sílí také veřejný i mediální tlak na to, aby stát postupoval transparentně, efektivně a hospodárně.
V představách veřejnosti by stát měl vypsat klasický transparentní tendr, porovnat cenové nabídky a vybrat tu nejlevnější. Jenže v obranném sektoru tento model naráží na řadu problémů, překážek či požadavků. Patří mezi ně geopolitická situace, utajované informace, extrémně omezený počet dodavatelů, potřeba dlouhodobé kompatibility se spojenci či podpora konkurenceschopnosti a soběstačnosti domácího obranného průmyslu. Obranné zakázky se proto pohybují ve specifickém právním i faktickém režimu, který se od nákupu papíru do tiskáren či stavby dálnic zásadně liší.
Výjimky ze zákona: Pravidla pro
režim, kde chyba nestojí jen peníze
K častým mýtům, skloňovaným ve veřejném prostoru, patří tvrzení, že armádní nákupy probíhají v jakémsi právním vakuu, zadávají se takzvaně bez soutěže a netransparentně. Český zákon o zadávání veřejných zakázek, který vychází ze směrnic Evropské unie, s těmito specifiky ale výslovně počítá. Konkrétně povoluje zadat obrannou zakázku mimo standardní soutěž například tehdy, jde-li o výrobu vojenského materiálu nebo obchod s ním a je-li takový postup nezbytný k ochraně podstatných bezpečnostních zájmů České republiky.
Jaroslava Malcová a Jaroslav Mach
Jaroslava Malcová je advokátkou advokátní kanceláře PRK Partners. Specializuje se na veřejné zakázky, smluvní právo, právo nemovitostí, development a financování projektů, stavební a energetické právo a obecné právo korporační. Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a získala titul LL.M. na Universität Konstanz v Německu. Aktivně se zapojuje do činnosti Public Procurement Group, neformální platformy evropských právníků specializujících se na právo veřejných zakázek.
Jaroslav Mach je advokátem v PRK Partners. Specializuje se na právo veřejných zakázek, závazkové, korporační a správní právo. Je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2026 dokončil rovněž program LL.M. v oboru veřejných zakázek. Podílel se na soudním přezkumu veřejné zakázky na výstavbu jaderné elektrárny Dukovany. Zastupuje kancelář v mezinárodních profesních organizacích Energy Law Group a Lex Mundi.
Rozhodnutí vyjmout ji z běžného režimu však není svévolné. Zadavatel, typicky ministerstvo obrany, musí být schopný před kontrolními orgány jednoznačně obhájit, proč nelze soutěžit zcela otevřeným způsobem. Výjimka tedy neznamená absenci kontroly, ale její odlišnou, často neveřejnou podobu – mnohdy kvůli ochraně utajovaných informací, kdy z logiky věci nelze realizovat celý tendr zcela veřejně.
Typickým příkladem ze zahraničí i z domova jsou nákupy formou mezivládních dohod, známé jako model Government-to-Government (G2G). Stát při nich pořizuje vojenskou techniku přímo od vlády svého obchodního partnera, jako například nákup letounů F-35 z USA či švédských pásových vozidel CV90. Namísto klasického výběrového řízení probíhá jednání na vládní úrovni, což reflektuje nutnost geopolitické koordinace a interoperability v rámci NATO. Zároveň se tím část rizik přenáší na partnerský stát.
Udržení domácí výroby jako bezpečnostní zájem
Jak se taková výjimka obhajuje v praxi, ukázalo rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) z letošního července. Jeho předseda potvrdil, že ministerstvo obrany neporušilo zákon, když bez otevřeného tendru podepsalo rámcovou dohodu na dodávky ručních zbraní s Českou zbrojovkou. Šlo o transakci v hodnotě 4,26 miliardy korun bez DPH, a to na roky 2025 až 2031.
Případ je to mimořádně poučný. Kontrakt se týká útočných pušek CZ BREN 2, podvěsných granátometů CZ GL 40 mm a pistolí CZ P-10 C. Konkurenční dodavatel MPI CZ napadl nákup pistolí s argumentem, že se běžně používají i v civilním sektoru, a tudíž by na ně výjimka pro vojenský materiál neměla dopadat.
ÚOHS však návrh zamítl na základě tří klíčových právních a věcných argumentů. Prvním je specifičnost vojenského materiálu. Na základě posudku Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva konstatoval, že požadované provedení pistole je svými vlastnostmi určené pro vojenské účely a odlišuje se od civilních variant.
Druhým argumentem je bezpečnost dodávek a domácí kapacity. Přímé zadání českému výrobci se sídlem i výrobními kapacitami na území ČR je totiž nezbytným krokem k ochraně podstatných bezpečnostních zájmů státu. Jak zdůraznil předseda úřadu, u tuzemského dodavatele odpadá riziko, že v krizové situaci zahraniční materiál nebude dostupný. Zároveň se tím udržují domácí výrobní kapacity schopné zajistit dodávky při ohrožení státu.
Třetím argumentem je, že postupem ministerstva obrany nedošlo k nepříznivému ovlivnění hospodářské soutěže na trhu EU u výrobků, které nejsou určeny výhradně pro vojenské účely.
Tento případ jasně ukazuje, že v obranných zakázkách není prioritou pouhá nejnižší nabídková cena. Jde také o státní soběstačnost, jistotu dodávek v době krize a ochranu strategického průmyslu.
Je třeba hodnotit náklady životního cyklu
Zatímco u běžných zakázek bývá nejnižší cena klíčovým ukazatelem pro výběr dokonce v 82 % případů, pro vojenskou techniku se tento přístup nehodí. Levné vybavení se totiž může stát drahým problémem. Když po pár letech nejsou k dispozici náhradní díly, servis umí jediná zahraniční firma nebo systém neumí komunikovat se spojenci, provoz se zkomplikuje a prodraží. O bezpečnostních rizicích nemluvě.
Právní rámec proto umožňuje posuzovat nabídky podle celkových nákladů na celý životní cyklus. Do úvah pak vstupuje provozní náročnost, servisní zázemí, modernizační potenciál i náklady na likvidaci.
Návrh nařízení sází na „Made in Europe“
Že obranný sektor vyžaduje pružnější a strategičtější pravidla, si začíná naplno uvědomovat i Evropská unie. Začátkem září 2026 zveřejnila Evropská komise návrh nového nařízení Evropského parlamentu a Rady o veřejných zakázkách. Představuje zásadní legislativní zlom. Místo dosavadních tří zadávacích směrnic z roku 2014, které musely členské státy zdlouhavě transponovat do národních zákonů, přichází komise s jediným přímo použitelným nařízením. Návrh reaguje na zjištění, že stávající pravidla jsou příliš složitá, rigidní a neschopná reagovat na geopolitickou realitu.
Pro obranný a bezpečnostní sektor jsou z návrhu podstatné zejména dva aspekty.
Za prvé, že obranné zakázky zůstávají stranou – ale zároveň i civilní sektor mění pravidla hry. Návrh nařízení výslovně ponechává dosavadní režim obranných zakázek v podstatě nedotčený, avšak současně zavádí nové nástroje evropské preference („Made in Europe“), a to pro civilní veřejné zakázky ve strategických odvětvích. Mají sloužit k posílení hospodářské bezpečnosti EU a k ochraně evropského průmyslového základu před závislostí na třetích zemích. Dopady na obranný průmysl tak budou spíše nepřímé, tedy budou se týkat zejména těch segmentů trhu, kde se civilní a obranné technologie prolínají.
Za druhé návrh nařízení zavádí novou kategorii pravidel pro bezpečnost a odolnost. Zadavatel musí v každé fázi tendru přijmout přiměřená opatření k ochraně bezpečnostních zájmů EU či členských států, představuje-li zakázka bezpečnostní riziko. Platí to zejména u kritické infrastruktury a infrastruktury dvojího užití, kritických dodavatelských řetězců a technologií, kybernetické bezpečnosti či ochrany utajovaných informací.
Rizika mohou plynout jak z předmětu zakázky, tak z charakteristik dodavatelů, konkrétně například z vlastnictví, kontroly, financování nebo z vystavení práva třetích zemí. Zadavatel musí vyloučit vysoce rizikové dodavatele podle připravované revize aktu o kybernetické bezpečnosti, tedy CSA2, může ukončit smlouvu v průběhu plnění a u kritických subjektů vyžadovat diverzifikaci dodavatelského řetězce, skladování v Unii či omezení závislosti na jediné třetí zemi. Pro obranný průmysl je podstatné, že tato pravidla dopadají i na dosud „civilní“ subjekty a že založení dceřiné společnosti v EU tyto otázky samo o sobě nevyřeší.
Právo jako stabilizační prvek v nejisté době
Ve vztahu mezi státem, armádou a privátním sektorem neexistuje jednoduché řešení. Veřejné zakázky v obranném průmyslu nemohou fungovat jako nákup běžného zboží. Nevstupuje do nich totiž jen otázka ceny a kvality, ale i národní bezpečnost, alianční závazky a geopolitická stabilita.
Právní rámec v této oblasti nesmí být vnímaný jako byrokratická překážka, ale jako stabilizační prvek. Správně nastavená pravidla, ať už jde o výjimky potvrzené rozhodovací praxí ÚOHS, nebo chystané evropské preference „Made in Europe“, dávají zadavatelům odvahu činit odpovědná a dlouhodobá rozhodnutí. V prostředí obrany totiž chyba v zakázce neznamená jen finanční ztrátu, ale přímo ohrožuje bezpečnost země a životy i zdraví občanů.
