Green Deal narazil na zeď. Přichází čas pro ekonomický pragmatismus, říká Filip Drnec z Access EU

Evropský Green Deal narazil na své ekonomické limity a Brusel je pod tlakem dravé americké a čínské konkurence nucen přeřadit na čistý pragmatismus.Původní zelenou agendu tak střídá nová strategie, Clean Industrial Deal, která má podpořit konkurenceschopnost evropského průmyslu. „Čekat, co z Bruselu dorazí, a pak nadávat, je nejhorší možná strategie. Regulace totiž dává čitelný návod, jak bude vypadat budoucnost,“ zdůrazňuje v rozhovoru Filip Drnec, výkonný ředitel společnosti Access EU, která zastupuje zájmy českých firem v evropských institucích.

Co přesně si pod novým konceptem Clean Industrial Deal představit, v čem se zásadně liší od dosavadního směřování Unie?

Je nutné zasadit celé téma do reality. Green Deal se stal v posledních letech všudy přítomným pojmem, kterým se poměřuje prakticky všechno. Přitom ve srovnání s Asií Evropa z hlediska objemu globálních emisí nevychází nijak dramaticky, a proto v byznysu logicky sílila otázka, proč se na evropský průmysl vyvíjí tak masivní tlak. Bruselské cíle, jako 90procentní snížení emisí do roku 2040 a následná uhlíková neutralita do roku 2050, se smrskly na černobílé vidění: všechno musí být okamžitě zelené a cokoli spojené se spalováním je tabu.

Clean Industrial Deal tedy vzniká jako přímá reakce na tento ideologický tlak?

Ano, přesně tak. Část veřejnosti ho přitom mylně zaměňuje za rozvolňování rules nebo krok zpět. O to ale nejde. Znamená především racionalizaci Green Dealu. Přináší čistě ekonomický pohled na to, jak stanovených klimatických cílů dosahovat, aniž by to položilo evropský průmysl.

Jak se ta racionalizace a chytřejší regulace projevuje v praxi?

Už nejde o slepé uctívání tabulkových hodnot. Skvěle je to vidět na debatě o dřívějším zákazu spalovacích motorů od roku 2035. Od začátku jsme upozorňovali, že absolutní zákaz v praxi jednoduše není možný. Samotný nápad zakázat spalovací motory byl čistým projevem prvotního Green Dealu. To, že se dnes od takto tvrdých limitů ustupuje, je naopak praktickou ukázkou nového pragmatického přístupu, který se odráží v realitě.

Co přesně tenhle posun v uvažování Evropské komise spustilo?

Má to svou logiku a vývoj. První Komise Ursuly von der Leyenové byla zelenou agendou zcela posedlá. Jenže ještě před nástupem té druhé jsme prošli covidem, prožili energetickou krizi a byli svědky vypuknutí války na Ukrajině. Zásadním zlomem se pak stala zpráva o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti, kterou vypracoval bývalý šéf Evropské centrální banky a také italský premiér Mario Draghi. Ten bez obalu pojmenoval strukturální slabiny Evropy ve srovnání s Čínou a USA: drahé energie, slabý hospodářský růst, nedostatečná integrace vnitřního trhu a mizerná podpora vlastního průmyslu. Spojené státy fungují jako jednolitá federace. Přestože rozlohou připomínají Evropskou unii, v jejich vnitřním prostoru neexistují výrazné bariéry. Americký podnikatel si jednoduše vybere region s nejlepšími podmínkami pro byznys a tam firmu založí.

Proč to v Evropě nefunguje stejně jako v USA?

Protože si vnitřní bariéry stále hýčkáme a přeshraniční spolupráce skřípe. Evropa vždycky uměla své problémy dokonale popsat na papíře, ale už mnohem hůře je řešila. Draghiho zpráva ale přinesla do druhého období Ursuly von der Leyenové klíčové slovo: konkurenceschopnost. Dnes se v Bruselu všechno poměřuje právě tímto parametrem.

A přesně sem zapadá Clean Industrial Deal…

Ano, protože pokud Green Deal v něčem selhal, byla to právě podpora konkurenceschopnosti. Zatímco USA masivně dotují domácí ekonomiku a staví mezinárodní obchodní bariéry, Evropa se potýká s astronomickými cenami energií a chybějící podporou klíčových odvětví, což nejvíc postihuje energeticky náročný průmysl, jako jsou ocelárny nebo železárny. Clean Industrial Deal říká natvrdo: Evropa musí více podporovat své firmy, startupy, vědu a výzkum, aby se alespoň zpomalilo prohlubování propasti mezi USA a EU. A ještě dravější konkurenci představuje Čína. Zatímco my vymýšlíme nové regulace a řešíme drahá paliva, Washington i Peking posouvají svůj byznys raketovým tempem dopředu. Clean Industrial Deal je praktickým vyústěním Draghiho zprávy – pokusem odstranit bariéry, které si Evropa sama vytvořila, a zabránit tomu, aby nám zcela ujel vlak.

Podobné diagnózy a strategické dokumenty Evropa sepisuje přes dvacet let. Mezitím Čína masivně posílila. Není to jen další bezcenný papír do šuplíku?

Stále je to dokument, který musíme uvést do praxe, ale na rozdíl od minulosti už nezůstává jen na papíře. V Evropě jsme zvyklí na nekonečné formulace typu „potřebujeme“, „mělo by se“ nebo „je třeba“, u této průmyslové strategie se ale první reálné kroky přece jen rozběhly. Byť jich zatím není zdaleka tolik, kolik jich má být.

Co má tedy průmyslu reálně přinést?

Nová dohoda stojí na několika klíčových pilířích, z nichž absolutní prioritou je snížení cen energií. Cílem je zlevnit vstupy pro průmysl a zjednodušit přechod na dostupnější, nízkoemisní zdroje. Současně s tím musí vzniknout reálná poptávka po čistých výrobcích a produktech s nulovou uhlíkovou stopou. K tomu má pomoci cílená finanční podpora transformace prostřednictvím dotací, kapitálových injekcí a nových forem financování přímo pro čistou výrobu.

Neměla by se ale Evropa místo dotačních injekcí soustředit především na surovinovou soběstačnost a bezpečnost? Bez kritických materiálů přece žádná zelená transformace neproběhne.

To je zcela klíčová věc. Bez surovinové bezpečnosti je celá dohoda jen domkem z karet. Ve srovnání se Spojenými státy je totiž Evropa v surovinách extrémně zranitelná. V rámci oběhového hospodářství tak nejde jen o třídění odpadu v úzkém slova smyslu, ale celkově o to, aby si Evropa dokázala vzácné materiály udržet a opakovaně je využívat. To jsou hlavní pilíře, na kterých má nová evropská průmyslová dohoda stát. Teď půjde o to, jak rychle je dokážeme přetavit do konkrétních zákonů a úlev pro firmy.

Tato agenda je na stole už přibližně rok a půl. Jak velký je mezitím rozdíl mezi obecnými proklamacemi z Bruselu a reálnými dopady na byznys?

Posun se děje především v oblasti snižování byrokracie a deregulace. Ještě začátkem roku 2025 se na půdě EU masivně tlačily ESG reporty a nefinanční reporting. Firmy měly detailně vykazovat genderové složení zaměstnanců, rasové zastoupení, použité materiály nebo třeba to, zda na poradách pijí balenou vodu. To byla skutečná třešnička na byrokratickém dortu z Bruselu. Až pod velkým tlakem evropských firem začala Evropská komise skutečně škrtat nesmyslné požadavky. V procesech osekávání administrativy dnes reálně jsme.

Mimo škrtání ESG povinností, poznají firmy ten posun i přímo na penězích a povolovacích procesech?

Ano, druhým hmatatelným posunem je právě zrychlení schvalovacích procesů u veřejné podpory. Dnes standardně nemůžete jen tak pumpovat státní nebo evropské peníze do podnikání kvůli přísným pravidlům kartelového práva a nedovolené podpory. Právě u nich ale došlo k zásadnímu rozvolnění pro projekty, které naplňují tyto klíčové evropské priority. Pokud například stavíte továrnu na plastové hračky, čeká vás klasické byrokratické peklo. Když ale žádáte třeba o podporu na zlevnění energií, stavbu obnovitelných zdrojů, přechod na čistší výrobu nebo bezuhlíkový provoz, administrativa je nesrovnatelně jednodušší a cesta k razítkům i penězům výrazně rychlejší.

Promítlo se to už reálně do praxe v Česku?

Posun už je vidět. A neplatí to jen pro klasické dotace, ale i pro finanční nástroje, jako jsou méně úročené nebo bezúročné úvěry od Evropské investiční banky. Pokud projekt splňuje  stanovené priority, dostává v EIB zelenou a získává výhodu oproti běžnému byznysu. Současně se do praxe dostává evropský Affordable Energy Action Plan. Ten míří přímo na snižování cen energií, podporuje masivní rozvoj solárních i dalších bezuhlíkových zdrojů a odklon průmyslových provozů od plynu. Podniky jsou stimulovány k tomu, aby maximálně využívaly obnovitelné zdroje nebo zdroje spadající do evropské taxonomie, a to včetně jádra.

Co naopak zatím zůstává jen na papíře a má následovat?

Tam se dostáváme k ještě zajímavějším tématům. Rozpracovaná je například reforma veřejných zakázek. V Česku se stále soutěží téměř výhradně na nejnižší cenu. Cílem je dostat do zakázek kritéria udržitelnosti a kvality, což ale zatím není dotažené do konce. Druhým velkým tématem je chystaný Industrial Accelerator Act , který cílí na podporu strategických průmyslových investic. V těsném závěsu pak rezonuje návrh na zavedení takzvaného 28. právního režimu. Ten má podnikatelům nabídnout možnost založit a provozovat firmu za jednotných unijních podmínek, aniž by museli složitě překonávat bariéry 27 odlišných národních právních řádů.

Není to ale zatím jen další teoretická představa z Bruselu?

Zatím je to samozřejmě projekt na papíře a jde o velmi složitou věc. V minulosti už Unie zkoušela zavést různé formy „evropských společností“. Skončilo to ale tak komplikovanou strukturou, že je v praxi téměř nikdo nepoužívá a pro české zakladatele je dodnes objektivně jednodušší odjet založit firmu do Amsterdamu. Doufáme ale, že se Evropská unie z minulých chyb poučí a 28. režim bude pro start-upy i etablované firmy skutečně atraktivní. Uvidíme nicméně, jak si komise poradí s daňovými a dalšími otázkami. Tady může vzniknout skutečně atraktivní podnikatelská platforma. Anebo to může dopadnout jako vždycky.

Filip Drnec, partner společnosti Access EU | Zdroj: Portos, archiv

Nebylo by v tomto případě nejjednodušší u daňových odvodů nastavit rovnou dělení padesát na padesát?

To zní jednoduše na papíře, ale v praxi to okamžitě narazí. Jakmile k tomu sednou zástupci jednotlivých členských států na Radě, každý bude logicky bránit své fiskální příjmy a jednoduchá řešení okamžitě smetou ze stolu. Nezapomínejme, že se na finální podobě musí usnést 27 členských států, v tomto ohledu bude cesta ještě dlouhá. Podobně nedokončená zůstává zatím i legislativa kolem oběhového hospodářství. To všechno jsou věci, které se dnes na evropské úrovni překrývají a na jejichž reálný dopad si byznys ještě bude muset počkat.

Co přesně zahrnuje oběhové hospodářství? Jde hlavně o recyklaci a sdílení zdrojů?

Jde nejen o recyklaci, ale především o strategický přístup ke vzácným materiálům a nerostným surovinám. To extrémně souvisí s geopolitickým postavením Evropské unie. Ostatně právě to je klíčová agenda eurokomisaře Josefa Síkely, který objíždí rozvojové i třetí země, vyjednává partnerství a podepisuje memoranda o surovinové spolupráci. Přístup ke kritickým surovinám je pro průmysl otázkou přežití. A čím později Evropa do konkrétní země přijde, tím spíš si tamní zdroje rozebere Čína nebo Amerika.

Jak na tyto globální a strategické posuny v Bruselu reagují české firmy? Stíhají ten nový směr vůbec vnímat?

Společným jmenovatelem je fakt, že si o Bruselu můžeme myslet cokoliv, ale jedna věc je nezpochybnitelná: Evropská unie formuje trh a určuje jeho horizont na desetiletí dopředu. Regulace je paradoxně jedna z mála vnějších věcí, která dává čitelný návod, jak bude budoucnost vypadat, a lze se na ni včas připravit. Bohužel v Česku stále převládá pasivní přístup, čeká se, co z Bruselu dorazí, a pak přijde na řadu kritika.

Mají nové evropské iniciativy šanci přiblížit naše podnikatelské prostředí podmínkám v USA?

Do stejné situace jako je ve Spojených státech se nedostaneme. Na druhou stranu si nemyslím, že by Evropa zaostávala ve výzkumu nebo v lidském potenciálu. Máme tu velmi schopné lidi v oblasti vědy a technologie a nastupující generace je na špičkové úrovni a často navzdory prostředí, ve kterém funguje. Jenže zatímco v Americe má člověk s průlomovým nápadem otevřené dveře, v Evropě se naopak nejprve musí vyrovnat s řadou byrokratických překážek. Pokud má někdo přirozenou dravost a know-how, hledá tak cesty i mimo EU. I když je pravda, že dnes už ani v USA není situace tak přímočará, protože si Washington svůj vnitřní trh nekompromisně hlídá.

Amerika i Čína si svůj trh tvrdě chrání a dotují, zatímco Evropa často váhá. Mění v tomto nová dohoda pravidla hry?

Evropě nezbývá nic jiného než začít vlastní trh a firmy také masivněji chránit a podporovat. V tom jsme ale stále teprve na začátku. Pozitivní je, že jsme se konečně dostali do praktičtější roviny. Neznamená to, že hodíme klimatické cíle za hlavu, ochrana životního prostředí zůstává. Začínáme ale otevřeně řešit ekonomiku. Už nestačí jen politické proklamace, že „všechno bude zelené“. Brusel si začíná připouštět, že tvrdá opatření mohou Evropu položit, a hledá cesty, jak jí ulevit. Před pěti lety by vás s takovým argumentem v Komisi nikdo neposlouchal.

Brusel u nové průmyslové dohody operuje se sumou přes 100 miliard eur. Jsou to vůbec nové peníze, nebo jen další přeskupení dotačních škatulek?

Těch 100 miliard eur je v podstatě jen spodní hranice a spíš marketing Bruselu. Ve výsledku bude objem prostředků vyšší. Nejde o zcela nových sto miliard na jednom účtu, ale o realokaci peněz, se kterými se už hospodaří, a o zásadní změnu priorit pod hlavičkou chystané Průmyslové dekarbonizační banky. Část prostředků směruje do Inovačního fondu a část tvoří povinné odvody členských států z výnosů z emisních povolenek zpět do průmyslu. Peníze se jednoduše přeskupují a soustředí na dekarbonizaci a podporu čistého průmyslu. Pro trh je to jasný signál, že Unie bere tento směr vážně.

Kde konkrétně v Česku už vidíte reálné projekty, kde tyto evropské peníze dávají smysl?

Výrazně vpředu je teplárenství. Například Teplárny Brno jsou v Bruselu velmi aktivní a dnes s využitím evropských fondů masivně investují. Dlouho připravovaný projekt horkovodu z Jaderné elektrárny Dukovany do Brna je přesně tím typem dekarbonizačního etalonu, na který slyší i Brusel, obzvlášť když se v EU podařilo prosadit jádro jako akceptovatelný zelený zdroj. Zároveň staví kotel na dřevní štěpku a celkově transformují své zdroje.

Funguje tato transformace i v dalších odvětvích?

Stejný posun vidíme v těžkém průmyslu. V ostravské Nové huti se původně plánovaly hybridní pece na kombinaci plynu a elektřiny, dnes už se pracuje rovnou s vizí čistě elektrických pecí. Přesně to je dekarbonizace v praxi a tato investice může podniku pomoci postavit se na nohy. Podobně Třinecké železárny uvažují o odklonu od plynu a vybudovaly paroplynový kotel pro vytápění provozu i okolí. A Škoda Auto už dnes funguje na zelené energii z dceřiné Ško-Energo, která zásobuje i část Mladé Boleslavi.

Jaká je podle vás nejčastější chyba, kvůli které české firmy na evropské prostředky nedosáhnou? Spočívá problém v tom, že se o tyto možnosti vůbec nezajímají?

Často prostě nevědí, kudy do systému vstoupit. Evropská architektura je složitá a rozhodně to nefunguje tak, že si koupíte letenku do Bruselu a jdete naslepo vyjednávat. Základní informace jsou přitom dnes dostupné přes hospodářské komory, profesní asociace i specializované poradce. Pokud má firma někoho, kdo jí dokáže balast vyfiltrovat a ukázat na to podstatné, má polovinu práce hotovou.

Dává tedy smysl, aby firmy investovaly do průběžného sledování bruselské legislativy?

Musíme podnikatele často přesvědčovat, že se jim vyplatí investovat do sledování dění mimo jejich dvorek. Jsou to vlastně preventivní výdaje. Jakmile začnete reagovat až ve chvíli, kdy vám hrozí skokové zdražení provozu nebo nucené omezení výroby, násobně přeplatíte řešení problému, kterému jste mohli předejít.

Platí tenhle pasivní přístup plošně, nebo se situace mezi českými firmami přece jen mění?

Mírný posun vidíme u velkých hráčů, pro které je sledování bruselské legislativy otázkou přežití, a proto si zakládají vlastní týmy. Malé a střední firmy to mají složitější, musejí naučit spojovat do zájmových aliancí a postupovat společně.

Historicky se přitom říkalo, že české firmy při čerpání přímých bruselských peněz výrazně zaostávaly za konkurencí ze západní Evropy. Platí to stále?

Pokud se podíváme na historická data, například z výzkumného dotačního programu Horizon Europe, byla česká bilance v porovnání se západními státy skutečně tristní. Zásadní problém je v tom, jak evropský systém funguje: Brusel preferuje etablované hráče a ověřená partnerství. V mezinárodních programech se o peníze ucházejí konsorcia subjektů třeba ze tří členských států. Když nováček vstoupí do projektu po boku zkušených partnerů, veze se na jejich reputaci a Komise ví, že projekt doručí výsledek. Pokud se ale česká firma rozhodne jít do Bruselu zcela sama, bez historie a partnerů, její šance na úspěch je velmi nízká. Všechno v Unii stojí na vztazích, komunikaci a reputaci.

Neznamená to ale ve výsledku, že z celého tohoto dotačního balíku nakonec budou těžit jen obří nadnárodní koncerny?

Není to o velikosti firmy, ale o míře její aktivity. Výhodu samozřejmě mají ti, kdo se o své zájmy aktivně starají – a mezi ně logicky patří velké korporace, které mají v EU dlouhou historii.. Zdaleka ale neplatí předsudek, že si velcí hráči rozeberou všechno a na ostatní nezbude nic. Vidíme to dnes krásně v obranném průmyslu. O evropské programy se velmi dravě ucházejí i středně velké firmy a Brusel jim naslouchá, pokud přinesou kvalitní projekt. Velké firmy mají v Bruselu stálá zastoupení a předkládají konkrétní řešení. Menší podniky ale mohou postupovat úplně stejně, pokud se dokážou správně propojit s dalšími partnery a definovat společný zájem.

Není tedy největší bariérou českého průmyslu jednoduše to, že do Bruselu přicházíme pozdě?

Přesně tak. Právě teď se láme chleba. Píše se rok 2026 a na stole je příprava nového víceletého finančního rámce EU pro další sedmileté období. Teď se stanovují priority, porcují rozpočty a definují dotační tituly na roky dopředu. Pokud má firma investiční záměr na příští léta, musí ho do evropského cyklu začít zapojovat právě v tuto chvíli. Dát projektu správné parametry podle připravovaných priorit Unie je klíč. S trochou nadsázky platí: pokud se váš projekt z pohledu bruselského žargonu správně jmenuje a je správně napasovaný do strategií EU, máte polovinu cesty k úspěchu za sebou.

Máme konkrétní čísla, kolik českých podniků už se do těchto aktivit reálně zapojilo?

Zatím neexistuje jeden konkrétní balíček, do kterého by se firmy jednoduše přihlásily stisknutím tlačítka. Klíčové ale je, že firmy mohou už dnes využít konzultační kanály. Ministerstva, jako životního prostředí, průmyslu či pro místní rozvoj, mají týmy specializované na evropské politiky. V první fázi stačí domluvit si schůzku nebo poslat projektový záměr a ověřit si, jak se na něj optikou nových priorit dívá stát i Brusel.

Filip Drnec, partner společnosti Access EU | Zdroj: Portos, archiv