Život samopalníka Pravomila Raichla se podobá hollywoodskému příběhu. Vězeň sovětského gulagu se při osvobozování Kyjeva prostřílel do jeho centra mezi prvními. Po válce byl odsouzen k trestu smrti a pak k doživotí. Z jedné z nejpřísněji střežených komunistických věznic Leopoldov nakonec uprchl. Raichl se dočkal v roce 2000 satisfakce, když ho prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Bílého lva.
Před 70 lety, 31. května 1950, začal v Praze vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou. Soud se konal pod dozorem sovětských poradců a v režii KSČ a zapsal se do historie jako největší demonstrace zvůle československého komunistického režimu za celou dobu jeho trvání. Na konci procesu, 8. června, byly vyneseny čtyři rozsudky smrti a čtyři doživotní tresty.
Obec Hněvošice na Hlučínsku leží coby kamenem dohodil od polských hranic a žije v ní něco přes tisíc obyvatel. Nachází se zde mimo jiné obecní úřad s poštou, obchod, škola, hospoda, cukrárna, pálenice, sportovní areál a dva kostely. Do roku 1979 se zde nacházela také parní cihelna, která patřila rodině Hartošů. Její osud však stejně jako mnoho jiných podnikatelských odvětví zasáhlo postupné znárodňování po roce 1948. Příběh rodiny přiblížila Aktuálně.cz vnučka původních majitelů.
Od začátku třicátých let tam jezdily hvězdy Československa. Z břehu nově vystavěné přehrady Bystřička se ozýval smích a cákání vody. Hotel pod kopcem nedaleko Valašského Meziříčí byl od května do září plný hostů a z restaurace se až do ranních hodin ozývala živá hudba. Hotel Klenov na Vsetínsku patřil mezi nejluxusnější ubytovací zařízení své doby. Budova dnes chátrá a ze zábav oblíbených v širokém okolí zbyly jen vzpomínky.
Únor 1948: výsledek specificky české mírové cesty k diktatuře.
Státní bezpečnost byla obsazena komunistickými kádry a na střet se velmi dlouho chystala, upozorňuje historik Jan Kalous. Převzetí moci komunisty v Československu vyvrcholilo přesně před 70 lety. Podle Kalouse je složité odhadovat, zda se země mohla nástupu totality vyhnout. Za hranicemi byla sovětská vojska a Stalin komunisty do střetu tlačil, říká. Role prezidenta Beneše, který 25. února přijal demisi nekomunistických ministrů, prý byla nešťastná. Dostal se do situace, která nebyla jednoduchá, navíc sám na sebe vztáhl velkou zodpovědnost, vysvětluje Kalous.
František Suchý (91) se před 70 lety účastnil nočního pochodu na Pražský hrad, kterým několik tisíc studentů vyjádřilo odpor proti komunistické vládě. O několik let později jen o vlásek unikl popravě.
Snímek České televize o Klementu Gottwaldovi Sjednotitel ve strachu z cyklu Rudí prezidenti odhaluje některé méně známé detaily únorového převratu v roce 1948 i následujících let vlády "prvního dělnického prezidenta". Příběh truhláře a posluhovačky, kteří si šli užít na taneční zábavu, spěje k monstróznímu finále plnému vykonstruovaných soudních procesů...
V neděli uplyne 70 let od vyvrcholení takzvaného Vítězného února. Právě 25. února 1948 tehdejší prezident Edvard Beneš přijal demisi demokratických ministrů a schválil doplnění vlády premiéra Klementa Gottwalda podle jeho návrhu. Na otázky čtenářů o zlomovém momentu českých dějin odpovídal historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. "Gottwald vyhrožoval nátlakovými prostředky. Beneš se bohužel podvolil," napsal.
Nová nebezpečí se vracejí. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme jasné stopy minulého režimu.
Československo ve 20. století postihlo několik vln emigrace. O mnoho mimořádných osobností země přišla i v souvislosti s únorovým převratem v roce 1948. Tehdy svoji vlast opustil například novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, herci Jiří Voskovec a Jára Kohout nebo krasobruslařka Ája Vrzáňová. Té se podařilo emigrovat i s agenty v patách.
Pohled na události února 1948 dlouho ovlivňoval názor, že šlo o brilantní taktiku Klementa Gottwalda, kdy podepsání demisí ministrů prezidentem a jejich nahrazení bylo legální a ústavní řešení. Historici nyní připomínají, že 25. února podali dodatečně demisi další dva ministři sociální demokracie. Ústavní povinností prezidenta Beneše bylo za této situace vládu jako celek rozpustit.
Lidové milice fungovaly až do roku 1989 jako armáda komunistické strany. Karikovat je jako "dědky", kteří si hráli na vojáčky, je nesmysl.
"S prezidentem Edvardem Benešem a jeho rolí v roce 1938 a zejména v únoru 1948 se musíme jednou provždy vyrovnat," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Petr Pithart, bývalý premiér, předseda Senátu a nyní pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Národ považuje za společenství lidí, kteří se dohodli, jaké příběhy si budou nebo nebudou vyprávět. "A prezidenta Beneše česká společnost stále velmi šetří," říká Pithart. "On je tou osobou, o které se raději nemluví, protože diskuse o něm stále rozděluje společnost."
Přestože značná část veřejnosti v poválečné euforii ještě věřila v lepší zítřky slibované Klementem Gottwaldem, ti prozíravější si už ve zlomovém roce 1948 uvědomili, že Československo čekají desítky let temné totality. Arcibiskup Josef Beran například volal „vzpamatujte se“ a varoval před bratrovražednými boji. Co o tehdejších událostech psaly noviny? Jak se lze přesvědčit v následujících citátech, mísily se v nich vizionářské předpovědi i slepá víra ve šťastný konec.
Sedmdesáté výročí komunistického puče připomene demonstrace na Václavském náměstí v neděli 25. února 2018 ve 13:00. Veřejná bezpečnost a Lidové milice varují před účastí spořádaných občanů.
Komunistickému převratu v únoru 1948 předcházela dlouho připravovaná brutální provokace. Vyústila v zatýkání a mučení desítek vojáků, bývalých partyzánů, ale také ideových či jen potenciálních názorových odpůrců. Jedním z nejvíce dehonestovaných "buržoazních reakcionářů" se stal Pravomil Raichl, samopalník československého armádního sboru v SSSR a po zkušenosti v pekle tamního gulagu nesmiřitelný odpůrce komunismu.
